© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

27. 3. 2014

Jednou nohou v hrobě.

Jednou nohou v hrobě? Takhle by se dal popsat můj dnešní stav. Protože jak se opět ukázalo, jakmile Vám prostě odpadne více než jedna hodina ve škole, nemá to cenu, běžte domů.



Já ten článek nebudu nijak natahovat, jen sem napíšu to "nejdůležitější", co v mém dnešním životě událo.

Po příchodu do školy v sedm hodin a následném zjištění, že tady mám být vlastně až v devět, jsem úplně rezignovala a do školy se nehodlám už nikdy vrátit. Načež jsem si poslechla, proč jsem nezůstala doma, vžyť maturanti mají přeci "zdravotní dovolenou".


Po příchodu do třetího patra jsem uviděla asi 25 lidí postávat před kabinetem fyzikářky. Přemýšlela jsem, čeho se dopustili, ale jakmile se otevřely dveře a celý ten "hlouček" spustil "mír paní učitelko, máme Vás rádi", byla jsem už úplně zmatená. Poté mi kamarád vysvětlil, že paní fyzikářka má narozeniny a ti trestanci před jejími dveřmi je její třída. Tedy ne, nejednalo o zapálení termostatu, ale jejich přání k narozeninám mi přišlo docela zvláštní. Přisoudila jsem to nehorázné přísnosti a netoleranci té staré šeredy. Tak.

Abych Vám blíže objasnila název článku, vedli jsme ve třídě docela zajímavé diskuue. Jedna z nich se týkala přísloví babičky od mé kamarádky. Vždycky říkávala (a stále říká): "Když jsi těhotná, jsi jednou nohou v hrobě". No dámy, hodně štěstí.

Dalším tématem diskuze byla sociální situace nás všech, nás, kteří se dostaneme na vysoké školy a začneme žít svůj život (rozuměj "budeme stále závislí na maminkách a tatíncích, jen na jiné straně republiky"). Dospěli jsme k názoru, že jakmile se po pár týdnech potkáme, bude náš rozhovor vypadat asi takto:

: Jé ahoj, jak se ti vede?
On: Ále docela dobře, škola v pohodě.
: Tak to je dobrý, a co kromě školy?
On: Jo vidíš, mám nový boty a týden jsem nejedl.
: Ha, já zaplatila nájem, a nejedla jsem měsíc.

Takové sociální případy asi z nás studentů budou. Aspoň bude legrace. Asi. Myslím ale, že u mě osobně se hodně zeširoka rozvine barterový obchod, když se budu zbavovat skript :D.

Dále jsme probírali zbytečnost jídla v našem životě. Podle mého kamaráda (který chce mimochodem studovat psychologii, a už teď je v ní více než dobrý) je honba za jídlem překážkou v životě. Jak trefně řekl, jídlem se seznamujeme, jídlem se uspokojujeme. Ano, možná je to tak. Poté vítězoslavně prohlásil, že na internetu četl článek, ve kterém bylo psáno, že lidé vydrží bez jídla 40 dní. Já jsem mu odpovděla, že bez jídla nevydržím ani 40 minut. Přemýšlím, jestli se do tohoto půstu pustil, protože ve škole nic nejedl. Však já mu to zítra připomenu až opět vytáhne salát.

No a poslední věcí byl rozhovor, který jsem slyšela v šatně. Neposlouchám cizí rozhovory, aby bylo jasno, ale tohle se v tom tichu přeslechnout nedalo. Šestnáctiletá dívka vyprávěla o svém zážitku s mámou. Její chlapec jí totiž daroval krásného cucfleka a máma se jí zeptala, co to má na tom krku. Dívka odpověděla: "No, víš, já byla v lese, zakopla jsem, a napíchla jsem se na větev". No nevím nevím, cucfleky nedostávám, větve si mě vdžycky někde najdou (v lese jsem schopná padat každou chvíli), ale takové vysvětlení znamení lásky jsem ještě neslyšela.

No a následně jsem se vydala ze školy do knihovny. Jsem čtenář jako blázen. Takže z původního tvrzení "vrátím jen přečtené knihy, stejně spěchám" se vyklubalo "sakra, nestíhám". Takže asi tak. 

Určitě jste měli stejně dobrý den jako já. Zítra je ale pátek, takže jej přežijte ve zdraví a au revoir!

Andrea

P.S.: Četli jste někdy někdo o urinoterapii?

1 komentářů

stuprum neděle, října 19, 2014

Vlastně já mám taky blog jednou nohou v hrobě. Tak jsem se při čtení tvého dne našel. :D

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)