© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

6. 4. 2014

Výlet do OC Karolina Ostrava a knižní úlovek

Přeji hezký poslední den tohoto týdne. Doufám, že si víkend užíváte stejně jako já. Včera jsem byla s mou mámou a sestrou v ostravském kině. Na film Kapitán Amerika. A testovala navigaci. A pila šťávu. A běhala bezradně po knihkupectví. A vyřizovala si účty s obtloustlým pánem.



Víte, když se vydají tři ženské (nebo dívky?) na den do Ostravy, vždycky to skončí tím, že já sepisuju bláboly, které se ozývají ze všech úst, sestra ty bláboly tvoří, a mamka se raději tváří, že nás nezná.
Ano, rozhodly jsme se, že vyrazíme do kina. Dlouho jsme takhle spolu nebyly, volba padla na druhý díl Kapitána Ameriky, já jako obyčejně jsem film ihned odsoudila (jak se stydím), ale bylo vybráno. Hned dopoledne jsem si usmyslela, že když mám teda ten chytrý telefon, přihodím do jeho "spešl" funkcí i navigaci. Přeci jen se můžu octnout v nějakém zmateném městě a já jakožto člověk s "antiorientačním" smyslem bych se určitě ztratila. První testovaná byla navigace od Googlu. Po dvaceti minutách bezradného spouštění bez připojení k wi-fi jsem se rozhodla, že seženu nějakou offline navigaci. Tedy jsem koukla do Google Play, a stáhla si navigaci Waze for Android. Byla v komentářích hodně chválená, říkala jsem si, proč ne. Ale ouvej, já nemám paměťovou kartu! Tedy smůla. S těžkým srdcem jsem tedy stáhla aplikaci Navigator. Nejdřív jsem zápolila se zadáním cílové adresy (náš dům to ani nenašlo, prostě neexistujeme), pak s nastavením celkového chodu navigace, ale nakonec jsem si řekla, že jakmile mamka nastartuje motor, tak mi snad holčina pomůže. Mimochodem, v nastavení bylo napsáno jméno "Denisa", takže ono hloupé oslovování navigace, když nám zpříjemňovala cestu autem, bylo taky na programu.

No, dost o navigacích, nejsme na technologickém blogu. Nasedly jsme tedy do auta a rozjely se. Navigace začala klidným hlasem povídat jak a kam máme jet. Což se mi na ni líbilo, jiné dámy z navigací jsou strašně nepříjemné. Z počátku byla trošku zmatená, ale jakmile jsme dojely z naší vesnice do nějaké známější civilizace, orientace byla výborná. Já se při cestě učila k přijímačkám na práva (no tedy nějaká Maastrichtská smlouva je mimo mé znalosti), celá já prostě. Přičemž Deniska pořád upozorňovala mámu, že jede nad povolený rychlostní limit. Jak se dá ta její buzerace vypnout, na to jsem přišla až po hodině cesty.

Dojely jsme do ostravského Futurum nákupního centra. Než budu pokračovat, seznámím vás se základními body programu. My jsme vyjely do Ostravy v poledne a film nám začínal v pět odpoledne. Takže nejdřív bylo v plánu koupit ségře nějaké nové boty, koupit lístky, potom jet směrem do Nové Karoliny, kde jsem potřebovala navštívit Euronics kvůli reklamaci. Tak.

Nikdy nebudu takto pracovat, nuda.

Tedy, jakmile jsme vstoupily do nákupního centra, opět se mi zbortila všechna ta dřina, kterou jsem si vybudovala, co se vztahů k lidem týče. Víte, já lidi nemám ráda. V nákupních centrech navíc dvojnásob, protože se chovají jako dav bez mozku, který je naprogramován k tomu následovat všechny možné vchody do jednotlivých obchodů. Po návratu z centra si pracně vybuduju kladný vztah k lidem na to, abych se opět vztekala při další návštěvě nákupáku nad hloupostí lidí. No, to jen taková malá odbočka.


Zamířily jsme tedy k pokladně kina, máma koupila lístky, a zamířily vybrat boty pro ségru. V obchodech si ségra žádné boty nevybrala, já žasla nad tím, jak malé nožky dle obchodů mají české ženy (no já se svou nohou 40 nemám šanci na krásné lodičky, obchodní řetězce si neuvědomují, že po státě běhají i ženy vysoké s vetším číslem nohy) a jak jsme tak mířily pryč kolem obchodů, tak mamka si vzpomněla, že by potřebovala psaníčko. Nic nenašla, když sem tam ukázala ségra na něco, co jí to připomínalo, tak mamka jí jen odvětila: "Nehledám psaní, ale psaníčko". Sestra ukazovala totiž na kabely velké jako kráva, takže z toho stejně nic nebylo. Nakonec jsme vyrazily do Nové Karoliny. Jako zpříjemnění cesty nám sloužila opět Denisa, která byla schopna chvíli navigovat i v podzemních garážích.


V nákupním centrum ani nebylo moc lidí.

Musím říct, že do Karoliny nějak často nejezdím. Nemám toto centrum ráda, nepotřebuji mít mrakodrap s obchody, pak akorát lidé (nebo spíš já) bloudí, a zatraceně nemůžou najít to, co hledají. Mazaní obchodníci. Inu, než jsme vylezly až do třetího patra (nebo kolik jich je vlastně?), já už bezradně koukala, že mi asi Euronics zavřeli, takže jsme hledaly pro změnu sportovní obchody. Nakonec jsme vešly do Intersportu, výběr bot tam byl docela široký, takže ségra vybrala, ale pak nastaly zvláštní chvíle.Víte, oni tam mají ty boty vystavené v regálu do tvaru půlkruhu, a pod tím regálem jsou krabice. Prošla jsem jako debil všechny krabice, abych zjistila, že z vystavených čtyřiceti kousků bot tam mají v krabicích asi šest, a nakonec potupně zašla za panem pomocníkem, který mi už dvakrát předtím nabízel pomoc. Rada pro vás: nikdy neodmítejte pomoc prodejců. Ségra si boty vybrala moc pěkné, a jakmile jsem vyšla z obchodu, uviděla jsem modrou barvu obchodu s nápisem Euronics, poděkovala jsem všem bohům, a běžela s účtenkou a sluchátky v ruce k paní prodavačce. Říkám si, jestli se mě nelekla. Jo a v ten den zrovna probíhala nějaká akce, mladé holky si asi mohly vyzkoušet být na chvíli modelkou, hudba, porota, a spousta oblečení. To mě ale zrovna nezajímalo. Po reklamaci jsme všechny dostaly žízeň, a zamířily ke stánku se šťávami. Ovocné, zeleninové, všechno čerstvé. Ano, šťávy Ugo, úžasný malinký obchůdek (stánek)! Vyzkoušela jsem kombinaci jablka, zázvoru, a ještě čehosi, už si to ani nepamatuju. Vypito jsem měla během dvou minut a zamířily jsme zpátky do Futura. Přičemž při výjezdu z garáže jsme viděly vedle u druhé závory kolonu čítající čtyři auta. Jakmile jsem viděla zahloubaný výraz slečny, která přemýšlela, kam strčit lísteček z parkování, pochopila jsem. V autě ještě máma vyklopila jednu perličku. Tak nějak se snažila si vzpomenout na zpěvačku Nicki Minaj a nakonec z ní vypadlo Mini Sinaj. Takže slavná neslavná, máma tyhle rádoby zpěváky nebere. A já taky ne.


Ve Futuru máma ještě nakoupila v potravinách, a už jsme jen čekaly na film. Jenže jsme ale zjistily, že máme ještě hodinu času. Já se tedy rozhodla zkrátit to čekání přepadnutím knihkupectví. A nestačila jsem se divit! Měli tam knihy o stovku levnější než v mém místě bydliště! Strávila jsem tam asi patnáct minut, pak se vrátila zpátky k mámě se ségrou, které čekaly na lavičce, mámě jsem řekla o titulech, které musí stát za přečtení, a ona mi řekla: "Na, tady máš 500 a zajdi si pro nějakou". Já byla celá rozradostnělá, vstoupila jsem do knihkupectví a váhala. A přemýšlela. A srovnávala. váhala jsem mezi tituly Písečný muž, Skrýš, Ostré předměty (další kniha od Gillian Flynn) a Popravčím od Chrise Cartera. Nakonec padla volba na Popravčího a já se honosně nesla z knihkupectví. Ona honosnost ale přešla, když jsem si přisedla zpátky k mámě a ségře. Zbývalo nám ještě dvacet minut, takže jsme jak socky seděly na lavičce a povídaly si. A pomlouvaly nevkus holek.

Můj úlovek.

No, konečně bylo chvíli před pátou, takže jsme ještě skočily pro sladký popcorn (mňam mňam) a šly do sálu. Co se filmu týče, byl úžasný. Druhý díl kapitána Ameriky byl mnohem povedenější, než první. Akčnější. Více propracovaný. Ale myslím si, že bylo zbytečné jít na 3D provedení. Na 3D efekty to bylo docela slabé. Jediné, co mě zaskočilo bylo, když úžasný kapitán Rogers hodil svůj štít proti nepříteli a záběr byl natočen tak, aby štít letěl na diváka. Navíc letěl do úrovně očí, takže se určitě nebudu mýlit, když řeknu, že sebou trhl asi celý sál. Ale co mě dopálilo, byl obtloustlý mužíček kopající mi do sedadla. A vzhledem k tomu, že si na kopání stěžovala i máma a ségra, přemýšlím, co vlastně v tom sedadle s těma nohama dělal. Když dáte dohromady vzrušující a napínavý film plný zvratů a mně v žilách stoupající adrenalin kvůli mužíkovi za mými zády, mou ruku sevřenou v pěst a zvyšující se tep, dostanete neuvěřitelně silnou směs zřetelně se blížící účinku jaderné bomby. Celý film jsem nemohla uklidnit tep ani dech. Řekla jsem si ale, že lépe udělám, když to vyřídím v klidu. Po skončení filmu jsem nechala jít mámu se ségrou napřed, počkala až se kulička vyhrabe ze sedadla, jakmile šel uličkou, přiblížila se k jeho uchu a řekla: "Dám vám radu. Nekopejte lidem do sedadel". Jeho reakce byla srovnatelná s reakcí Prasátka z pohádky Medvídek Pú. Ale neřekl nic. Já se uklidnila (asi po deseti minutách), a jely jsme domů. Opět s Denisou, která se definitivně stala členkou naší rodiny. A když jsem já hloupá položila mobil na palubní desku, máma odbočila doprava a mobil se raketovou rychlostí přemístil pod její sedadlo, tak Denisa stále vydávala ten největší výkon a z pod mámy se každou chvíli ozvalo: "200 metrů, odbočte doprava". Takhle ještě dobrou chvíli ozýval se z pod sedadla hlas, než byla chuděra konečně nalezena.

Byl to ale hezký a dobře strávený den. I přes konflikt s malým mužíčkem třikrát širším než já.

P.S.: Nepopsala jsem tady film, hodlám o něm napsat článek ,který snad bude mít něco společného s recenzí. 

A co vy? Máte taky nějaké příhody z kina? A chodíte rádi do Nové Karoliny na nákupy?


3 komentářů

Silvie Vaculčíková neděle, dubna 06, 2014

Super článek. :) Já se více méně spíš dívám na filmy doma a do kina chodím spíš výjimečně. :) Jinak v Nové Karolíně jsem ještě nebyla, ale chystám se tam. :)

Michaela Kristýna Bednářová pondělí, dubna 07, 2014

Novou Karolínu vůbec neznám, protože jsem z maličkaté vesnice... :D
V kině se mi podařilo několikrát ztratit, zakopávám o nohy ostatních, rozsypávám popcorn a tak dále:)
Jinak moc povedený článek, máš pestrou slovní zásobu a je to velmi čtivé :)

Andrea A pondělí, dubna 07, 2014

Michaela Kristýna Bednářová: Děkuji nejdřív za pochvalu :). A jinak co se týče Tvého popisu "aktivit" v kině - aspoň s Tebou musí být legrace :D :)

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)