© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

14. 4. 2014

Krvavé lože

Kromě předchozího stěžování si na "mladé modelky" tady pro Vás mám další ukázku z mé tvorby v poezii. Nyní jde opět o rozdělení zamilovaného páru, akorát tady s úmyslem. Ostatně o neštěstí dané ženy a jejího činu se více dozvíte právě v básni.
Abyste byli trošku v obraze, tato báseň vznikla na jednom z bloků přípravného kurzu k přijímačkám na VŠ, v pauze a se svačinou v ruce. Poté několik týdnů procházela korekturami, dokud nebyla autorka (tedy já) spokojená.


Krvavé lože

Dveře se vztekem za sebou zavíráš,
jsem nešťastná, tvá láska ke mně umírá.
Jak můžeš být tak krutý a odejít beze slov?
Proč se tvé srdce změnilo v ten nejtvrdší kov?
Několik chvil hledím na zavřené dveře,
a do mého srdce nůž pomalu se řeže.
Ten, který jsi mi do hrudi vrazil,
chladným vrahem ses stal, a lásku jsi zabil.
Navždy ztracená, navždy sama,
srdce krvácí, tam, kde tkví bodná rána.


Bloudím domem, a každým koutem,
všude tě vidím, nemůžu se zbavit pohledu
svým zmrzačeným okem.
Chodby se změnily v temné bludiště,
a v hlavě vzniká tvrdé bojiště.
Láska či smutek?
Sama nevím.
Miluji tě? Nebo nenávidím?


Vnitřní zmatek svádí ke krutostem,
vím kam jsi šel, odcházím vstříc podlým lstem.
Pod kabát nůž stříbrný beru si,
pocítíš i ty mé pocity.
Kráčím pomalu hustou tmou,
vím, že trávíš čas s onou neznámou.
Přicházím k domu, kde nacházíš potěšení,

u jiné ženy, no není to k uvěření.
Stoupám nahoru po schodech do nebe,
pomstu vykonat a nůž do tebe,
s klidem vložit.


Dveře otvírám, plížím se potichu,
ostří se třpytí ve stříbrném kalichu.
Pak vidím tě v objetí sličné panny,
náhle v mém nitru hojí se všechny rány.
Ale tobě i neznámé jsem je otevřela,
však přesto na tebe nezanevřela.
Lože se barví do rudé červeně,
a mé srdce zhasíná zjizvené.


0 komentářů

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)