© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

18. 4. 2014

Perličky ze školy, příprava na poslední zvonění maturantů.

Ahoj všem a krásný pátek, doufám, že jste si dnešní den užívali (a stále užíváte) stejně jako já. Aby se nepošramotila moje zdejší pověst (myslím, že je dobrá ne?), objasním vám nadpis tohoto článku. Nevím, kolik z vás zná "projekt" (já fakt nevím jak tomu mám jinak říkat) jménem Poslední zvonění. Ten "projekt", ve kterém se všichni maturanti ukáží v úplně jiném světle, než ve kterém je po celé čtyři roky viděli učitelé. Tedy laicky řečeno, ze školy si udělají prdel, chlast do ruky, cigaretu do ruky, a milá školo polib mi. Já se tohoto "projektu" (spíš jeho přípravě) dnes účastnila se svou maturitní třídou. Jak vypadal můj dnešní den?


Vezmu to pěkně popořádku. Opět vás budu obtěžovat řečmi ohledně mého (ne)kvalitního spánku, jak slunce svítilo, a jak jsem byla "milá" na paní prodavačky. Nu což, člověk si musí postěžovat, no ne?

Víte, myslím, že letní čas je fajn. Aspoň pro mě. Dokážu při něm více fungovat, vydržím mít oči otevřené až do půlnoci (prý ), a nikdo mě pak nemusí sbírat od stolu, kde jsem rozpláclá s obtisknutým textem učebnice na tváři. Ale jedno negativum ten letní čas přeci jen má. Světlo v brzkých ranních hodinách. Přiblížím (nebo spíš objasním) vám to na konkrétním příkladu z dnešního rána. Probouzím se za krásného denního světla, natěšená na dnešní den, a v mžiku jsem úplně při smyslech, protože jsem přeci zaspala! Načež po mžourání na hodiny pod televizí (neměla jsem brýle na nose) zjišťuji, že je teprve pět hodin a já ještě hodinu můžu spát. No, to jen na začátek mého sáhodlouhého povídání. Ať máte představu. Jdeme na cestu do města.

Už při cestě autobusem jsem byla značně veselá. Ani po půlhodině bádání a urputného přemýšlení jsem nepřišla smysl sdělení, které dostal jeden řidič autobusu (řidič 1) od toho v mém autobuse (řidič 2). Asi takto:

Řidič 1: Tak co, kde máš tu svou mladou?
Řidič 2: Kterou mladou?
Řidič 1: No tu tvoji přece!
Řidič 2: Jo tahle, v sanatoriu. (smích)
Řidič 1: Cože? (smích po půl minutě, kdy mu došel smysl věty) Ne vážně.
Řidič 2: To je služební tajemství.

Kdyby někdo z vás věděl, proč tento rozhovor slyšely dva přeplněné autobusy, jaký měl význam, a co chtěl sdělit, dejte mi prosím vědět.

Jakmile jsem dorazila v devět hodin na určené místo, já a dalších patnáct lidí jsme zjistili, že hlavní organizátorka ještě nedorazila. Říkám si, jestli to náhodou není zvykem, že ten, který pečlivě lpí na příchodu lidí na smluvené místo, nakonec přijde úplně jako poslední, a ještě s desetiminutovým zpožděním. No co, nakonec dorazila, pak jsme uviděli spolužáka kráčícího s krabicí sprejů na auta. Asi se ptáte, co se děje. Já vám to tedy objasním.
  Cílem dnešního dne bylo natočit video, ve kterém bude znázorněn příjezd do školy. S tím, že všechno bylo otočeno do legrace a ironie. Kamarádka sehnala auto, které už patří do šrotu, tedy menší "úpravy" mu neuškodí (rozuměj sprejovat, rozebrat, vypomoct se šrotováním), a právě z něj měli všichni maturanti vystupovat. Výsledné video pak bude sestříháno tak, aby to vypadalo, že všech 25 lidí vystupuje najednou z jednoho auta. Jednoduše toto video bude jakýmsi úvodem celého programu, a uvede nás maturanty do našeho posledního dne před maturitou.
Snad jsem to objasnila, pokud ne, dejte vědět, text poupravím. Začalo se sprejovat. Kluci se k práci hrnuli jako diví, očička jim zářila, najednou se ti, kteří tak otřesně píšou, stali mistry v malbě. Po chvíli jsme se s kamarádkou rozhodly, že si půjdeme sednout někam opodál, ten smrad z výparů byl už otřesný (nedivila bych se, kdyby příští týden přišli chudáci ještě smradlaví). Já vytáhla knížku, kamarádka mobil, a slunily se. Nuda ale na sebe nenechala dlouho čekat. Obcházení terénu, vyprávění zážitků (kamarádka byla v šoku z toho, že ji někdo viděl běhat)... Když už bylo dílo na autě dokonáno, začalo natáčení. Kluci svorně vytáhli sedadla z auta (hrozné je pozorovat jak s tím zápolili), pak se vyhoupli na střechu s cigaretou a flaškou chlastu v ruce, a klapka.. Akce! První záběry nepodařené (nějak se nám v záběru zasekla stařenka, která byla asi moc zvědavá), další též nepodařené (nyní pro změnu dva členové městské policie propukli v záchvat smíchu - ono vidět namalovanou marihuanu na autě se jen tak nevidí) další už byly dobré. Užila jsem si to, ale myslím, že fotky níže vám řeknou všechno.


Auto před zdobením


První pokusy

Dořešíme nesrovnalosti, pozor, už se něco rýsuje!

Finální výsledek. Veselý ne?

I leháro musí být.

Jakmile bylo dotočeno, vydala jsem se do obchodu s bio potravinami pro arašídové máslo. Mamka po mně chtěla, ať koupím čisté s kousky. Vstoupila jsem do obchůdku, kde byla velmi usměvavá mladá slečna za pultem, a začal rozhovor:

Já: Dobrý den.
Slečna: Dobrý den, co pro vás můžu udělat?
Já: Chtěla bych se zeptat, máte čisté arašídové máslo s kousky, velkou sklenici?
Slečna. Momentíček, podívám se... Ne, nemáme. Máme s rozinkami a mandlemi, ale ne čisté.
Já: Dobře, tak to ne, stavím se jindy.
Slečna: Ale s těmi mandlemi vám můžu opravdu doporučit, je vynikající, rozplyne se na jazyku!
Já: Ne, děkuji, už půjdu.
Slečna: (neodbytná) Ani to s rozinkami? Je výborné!
Já: Ne, děkuji.
Slečna: Dobře, budu se na vás těšit příště! Nashledanou!
Já: Děkuji, nashledanou. (odcházím bručíc si pod nosem, že s tímhle obchodem už nechci mít nic společného)

Přesně takoví lidé mě dokážou vytočit úplně do ruda, že by se na mě dala vejce smažit. Buď mě v elektronice přepadne věčně vysmátý pomocník, myslíc si, že jsem snad úplně blbá a mezi sluchátky si nedokážu vybrat, protože přeci mají každá jiné parametry a on mi to určitě musí vysvětlit sám, nebo v obchodě s bio potravinami u arašídového másla.

Tento krasavec na mě čeká
Po odchodu z bio obchodu mě nenapadl lepší způsob sebeuklidněni, než v knihovně. Taky milujete ten pocit, když můžete klidně hodinu i více strávit v knihovně, vybírat si knihy nebo nasávat ten úžasný pach knih a polic? Já to miluju, ale ne v době, kdy mi vyprší členství. Uklidnění se tedy nekonalo, po otravném pípnutí u počítače, které ohlašovalo, že v knihovně nemám co dělat, protože jsem nezaplatila poplatek, jsem se odebrala pryč. Myslím, že teď už nemá cenu prodlužovat členství, za půl roku odejdu na vysokou, v rodném městě nebudu často, takže teď si budu půjčovat knihy na sestřinu průkazku, tak!

Následoval další nápad na uklidnění. Včera jsme si s mamkou řekly, že bychom mohly objednat knihu od Chrise Cartera, díl s názvem Noční lovec. Jde o nejnovější knihu z jeho série (Dvojitý kříž, Popravčí, Noční lovec), vyšel v loňském roce. Takže jsem zašla do knihkupectví, kde opět milá slečna za pultem, sdělila mi cenu, dobu, než kniha přijde, a já spokojeně odcházela domů.

Víte, ono uklidňování je strašně náročný proces. A když se neuklidníte způsobem vám nejmilejším (v mém případě knihy), tak se prostě neuklidníte. V tom případě doporučuji zavřít se v pokoji a už z něj nevylézt. Aspoň dva dny. A jíst čokoládu.

A jaký pátek jste měli vy?

5 komentářů

Michaela Kristýna Bednářová sobota, dubna 19, 2014

Opět skvělý článek, ostatně jako vždy když na tvůj blog zabruslím. :)
Můj pátek byl poměrně nudný, jelikož mi nebylo dobře. A tak mě ráno překvapila snídaně do postele od přítele, odpoledne jsme s přítelem a synovcem vyrazili do města aby se nechali ostříhat a u všech kadeřnic měli zavřeno, takže jsme se ke kadeřnici dostali v osm večer. Jsou ostříhaní jako roztomilá kuřátka :D

Vita Moderno sobota, dubna 19, 2014

Moc pěkný článek!:-)

Andrea A sobota, dubna 19, 2014

Vita Moderno: Děkuji :)

Machiina neděle, dubna 20, 2014

Ne,vnucování ne!!To je nejhorší,to mají zaručený,že nikde nic neprodají :D

Andrea A neděle, dubna 20, 2014

Machiina: Já osobně vnucování nesnáším, to potom daný podnik nemá moc dobrou pověst. A já se tam nerada vracím.

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)