© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

2. 7. 2014

Trable na železnicích (perličky)

Přeji krásný den (ať už je u vás hezky nebo se obloha mračí). Včera jsem byla na dalším pracovním pohovoru a opět jsem natrefila na firmy "škodíky", které akorát tahají z lidí peníze. No není na tom světě krásně? Ale o tom dnes psát nebudu.

Protože jsem člověk "vlakáček" (rozuměj člověk trávicí nejvíce času cestováním vlakem), nejednou se dostanu do velmi prapodivných či jinak zvláštních situací. A protože včera jsem jela vlakem úplně stejně, popíšu vám všechno pěkně krok za krokem.
Víte, obecně vzato nejsem člověk náročný co se služeb ve vlaku a bonusů zdarma týče. Prostě se potřebuju dopravit z místa A do místa B tak, abych přežila nebo minimálně nepolíbila sklo dveří, když vlak zabrzdí a já hrdě kráčím k výstupním dveřím.

Co mě dokáže spolehlivě vytočit, jsou vlaky, kde je pravidelně hlášení, v jaké stanici se nacházíme, ve které se nacházet budeme, a toto všechno nám oznamuje příjemný hlásek z reproduktoru Českých Drah.

Ale teď k věci. Nejčastěji jezdím právě vlakem s hlášením. Takže když jsem včera nastoupila do vlaku, kde se nehlásilo, nastaly problémy. Měla jsem namířeno do stanice Ostrava-Střed. Hlášení logicky nebylo, nejednalo se o takové ty vlaky s nápisy na lokomotivě (Klárka, Lucinka apod.). Šlo o typický starý vlak se škrábanci na sklech, vytrhanou pěnou ze sedadel a plivanci po zemi. Nedejbože že jsem si musela stanici hlídat sama! Jak jsem tak jela vláčkem do Ostravy, zkoumala krajinu a lidi, kteří se sebevědomě řítili k vlaku s myšlenkou, že jej ještě stihnou, uviděla jsem nápis Ostrava-Střed. Jak víte, šlo o stanici, kde jsem měla vystoupit. Jenže! Já tak obdivovala ty květiny v kolejích a následně i samotný nápis názvu stanice, zasnila jsem se jak jsou ta nádraží zvláštní a mají své kouzlo, že jsem zapomněla opustit své místo a následně i vlak a odjela dál směrem ke stanici Ostrava-Stodolní. Inu, plácla jsem se do čela, zasmála se (a netušila, že se nebudu smát dlouho) a vstala s tím, že vystoupím na Stodolní a dál využiju jiný prostředek k přepravě.

Jakmile jsme dojeli ke stanici Ostrava-Stodolní, chystala jsem se vzít za tu příšerně velkou kliku dveří a dveře otevřít. A ono to nešlo! Lomcovala jsem s tím, bědovala si, jakou smůlu to zase mám, a pak přišla paní průvodčí, jemně mě vzala za ramena a otočila mě ke správným dveřím k výstupu. No jo, když já ten trávník v kolejišti neviděla no, takže mi nedošlo, že se vystupuje jiným směrem, navíc jsem byla zamyšlená takže logicky mě nenapadlo vzpomenout si, kudy se dá vyhrabat z vlaku na Stodolní.

Když už jsem vám zmínila, jakého blbce jsem ze sebe schopná udělat při jedné jízdě vlakem, postěžuji si ještě na něco. Důchodci. Já ty naše pamětníky nijak nediskriminuji, ale aby mi kvůli jednomu ujel vlak, jenom proto že jsem obětavá, to by se s tím mělo něco udělat. A ještě horší zkušenost pro mě byla, když za mnou přišel děda , který si zapomněl brýle! Ujišťovat jej, že jsem jej odvedla na správné nástupiště a ne přímo pod vlak byl pro mě nadlidský úkol, a nakonec mi odjel i můj vlak do Frýdku-Místku. Ale poplácala jsem se po rameni, že jsem někomu pomohla a čekala na další spoj.

Příliš společenští lidé v kupé. Když jsem jela před půl rokem do Prahy, tak v Ostravě nastoupil do vlaku pán, který se mi představil jako Zdeněk, sdělujíc mi, že utíká "před svojí starou do České Třebové." Byl to docela veselý pán, ale když začal přemýšlet, jestli je koala lovecký pejsek, říkala jsem si, proč vlastně neutekla "jeho stará". A když uviděl pole, které mělo načervenalý odstín, zvolal: "Vidíte slečno? To ty ku*vy politici za tohle můžou! " Začal neuvěřitelně živě pobíhat po kupé, máchat rukama, já se lepila na sklo, prosila nějakého všemocného (třeba průvodčího) o odpuštění za všechny mé hříchy, a když pán vystoupil v Třebové, já měla odvrácenou hlavu ke dveřím, tak po jejím vrácení zpět k oknu jsem se tak lekla, že by mi duše z těla vyskočila. Ten blbec si přilepil obličej na sklo kde jsem seděla a dělal na mě ksichty! A to to byl asi pětačtyřicetiletý pán který mě přesvědčil že chlapi nikdy nedospějou! Tolik moje cesta do Prahy.

Občerstvení ve vlaku Regiojet. Po mém dlouhém dvouletém zkoumání jsem zjistila, že více než 40% lidí musí tím vlakem jezdit jenom proto, že mají hlad. Dala jsem se totiž do řeči při jedné cestě s jednou paní, která mi řekla, že vystoupí, až se nají (přičemž jízdenku měla až do Prahy - jela z Ostravy a nakonec vystoupila v Pardubicích, kde je jí konec to netuším). A když se potom začala zabarikádovávat těmi miskami, saláty, masem a dalšími "dobrůtkami", udělalo se mi špatně.

Za tu dobu, co cestuji vlakem, jsem potkala spoustu různých lidí, poznala spoustu příběhů (ten o nepovedené defloraci jsem slyšet nepotřebovala /pán na mě chtěl udělat dojem tím, že četl knihu Katyně/) a zažila spoustu věcí. Většina z nich je vtipná, u některých se mi podařilo zvednout náladu i tak smutnému starému pánovi z Českých Budějovic. Miluju cesty vlakem, pracuji při nich, povídám si s lidmi, poznávám životní příběhy a samozřejmě sbírám zkušenosti.


Zdroj obrázků: hitradiomagic.cz, hdwpapers.com

8 komentářů

David středa, července 02, 2014

Hodně zajímavé a vtipné zážitky. :-D

Ty bydlíš v Ostravě nebo někde poblíž? :-)

stuprum středa, července 02, 2014

České dráhy - kapitolky pro sebe. :)

pavel středa, července 02, 2014

Já vlakem snad v životě nejel. Asi jel, ale nepamatuji kdy, protože jezdím jen autem.

Ilma čtvrtek, července 03, 2014

Miluji cesty vlakem, miluji pohled z okýnka, pozorování přírody, toho, jak svět plyne za okýnkem. MIluji stát u zadních dveří v posledním vagónu a přemítat nad životem, pozorovat koleje, cestu.. Je to inspirující a okouzlující, balzámem pro duši.
Občas jsem vděčná za kouzlo starých vlaků, avšak v poslední době uvítám, když mi před stanicí zahlásím, kd emám vystoupit, alespoň na trase, kudy nejezdím běžně, abych stanice znala.. jsem totiž celkem plašan a byla bych schopna buď přejet nebo stát o čtvrt hodiny dříve u dveří. :D

ANA neděle, července 13, 2014

Máš pěkně pestrý historky ze svých cest! Bohužel, otravní lidé se vyskytují všude a jestli jsi mladá a hezká, nedivím se, že se na tebe lepí i pánové v letech :-) (taky jsem svého času mívala podobný problém, neskuteční otravové, ale někdo zajímavej se nevyskytoval, asi to byl nějaký zákon úměry :D
Pomáhání dědečkům a babičkám. To jsem si chtě nechtě vybavila jedno rčení, poplatné této době - za každý dobrý skutek následuje spravedlivé potrestání. Je to smutný, ale mám pocit, že tento zákon vyjímečně platí.
Přesto, nenech se tím zdolat a prosím, za všechny staré lidi, buď taková, jaká jsi.

Andrea A pondělí, července 14, 2014

ANA: óó tak toto rčení si budu pamatovat :D.

ANA pondělí, července 14, 2014

Mám dojem, že jsem tu psala komentář, že bych spadla do spamu nebo se záhadně vytratil?
Nebo zafungoval můj Němec a já si jen myslím, že jsem ten komentář napsala?

ANA úterý, července 15, 2014

Aha, tak to nebyl Němec, ale chyba v zobrazení... :-) protože jsem tu komentář opravdu neviděla. Teda, ten můj. A teď ho vidím, nejsem ztracena a Němce kopnu do skříně, ať si tam zůstane co nejdýl... :-)

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)