© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

29. 10. 2014

Svátek práce aneb moje naříkání

Inspirací pro dnešní článek mi bylo moje hluboké, filozofické přemýšlení nad životem. Že i když celý svět je vlastně úplně v prdeli, pod nadvládou ziskuchtivých jedinců, kteří místo toho, aby protesty nespokojených obyvatel řešili, tak do nich střílí, já se mám opravdu báječně. Když se povznesu nad naši politickou situaci. Ale i přesto jsem schopná si stěžovat na úplné kraviny. Říkám si, že je to z důvodu prevence proti zapadnutí do rutinního života. No prostě kdybych si sem tam nepostěžovala, nezanaříkala nad životem, bude mi v něm docela smutno. A mému okolí taky, protože se kolikrát mému naříkání a stížnostem docela vytrvale směje.

Například takový včerejší den byl přímo určený ke stížnostem, ale zároveň možností podívat se na věci z více stran. 28. října jsme oslavili vznik státu, který už neexistuje. Celá tato "oslava" se ale nesla v naprosto funerálním duchu, kdy přední představitelé naší neschopné vlády pokládali věnce. Spoustu věnců. A to má být oslava? Když už to teda slavíme jenom jakožto "zajetý" svátek, který akorát přinese lidem den volna navíc, tak proč nevystoupit z davu a pořádně si neužívat v ulicích? Možná by se to potom zvrhlo v nějakou naději přinášející demonstraci, vláda by padla a.... No a asi bychom byli už úplně v prdeli. Asi jsem moc radikální.

Zpátky k naříkání.

Většina lidí do zaměstnání ve sváteční den nepřišla, a užívala si volna. Já do práce musela. Ono, pracovat v prodejně nábytku, to je něco jiného než pod křídly nějakého šéfa kanceláře, která se zabývá pojištěním. Takže jsem přišla nabroušená do obchodu, co to je jako za spravedlnost, že já musím sedět v obchodu, když všichni kolem mě hopkají a křičí, že je jim hej, protože nepracují. Toť můj první pohled.

Nyní můj druhý pohled na věc.

Jsem vlastně respektovaná osoba, protože jsem ve službách lidu, který lační po přísunu zbytečností, za které by mohl utratit své peníze, jelikož volno mají občané placené, takže vlastně občané o žádné peníze nepřijdou. A aby je měli kde utratit, jsme tady my - prodejci a vedoucí prodejen v obchodním domě, my jsme tomu lidu dali možnost si užívat a mrhat penězi. Takže vlastně můžu být veselá, protože jsem něco umožnila těm nevděčníkům, kteří mi občas vlezou do prodejny.
Jó, mohla bych apelovat na pozdější otvíračku obchodního domu, protože až do poledne bylo v celém obchoďáku mrtvo (lidi si přispali díky kocovině z volného pondělka, které já mimochodem taky neměla volné).
Tento odstavec je pouze mým přáním, jelikož na mě lidi úplně kašlou a žádnou úctu mi neprokazují. Ještě mi stihli vyčíst, že nezvedám telefon (přičemž volali na jinou prodejnu).

Tolik ke svátečnímu 28. říjnu.

Nyní k dnešnímu podělanému dni.

I dnešní den, tedy středu 29.10. se dá označit za lehký podprůměr. Už ráno jsem věděla, že celý den bude totální vopruz. Protože mi začal zvonit otravný budík, a já spala konečně celou noc, zrovna v tu chvíli mi hudba od skupiny Nickelback přišla jako totální propadák a život otravující zvuk. Mobil jsem vypla (v domnění, já budík pouze odložila), a se slovy: "Do prdele, den zase úplně v prdeli" jsem se vyhrabala z pod dvou dek. Po lehkém kotrmelci z postele pod vlivem spánkového syndromu jsem se přesunula k lednici pro snídani, tu jsem snědla a odcházela se připravit. Čímž myslím mytí vlasů, zkulturnění obličejové části hlavy pomocí přikrášlování a čištění zubů. Během této procedury se opět rozeřval ten otravný mobil. To jsem se rozčílila, převrátila oči v sloup, a šla pro toho malého zmetka. Následně jsem ho se vší úctou strčila do mrazáku, tam ať si vříská kolik chce. Po návratu do koupelny jsem prodělala druhý kolaps po zjištění, že řasenka vytvořila krásnou linii kolem obočí a já vypadám jako vědma z pořadu Věštění. Tak to teda ne. Hlesla jsem směrem k mrazáku, že mi zkazil úplně celý den, a odpovědí mi bylo pouze tlumené: "Is this what you came for, well this means war". Ano, báječná písnička se v ten okamžik změnila v pekelné monstrum chrlící výhružky. Což jsem ignorovala, protože dál nehodlám vést duchaplnou konverzaci s vlastním ukecaným mobilem.

Po mém zkrášlování, při kterém v intervalu každých deset minut už potřetí zazněla ta stejná hudba, jsem se vydala nachystaná a navoněná k mrazáku, vyndala mobil, a se slovy: "Neměl jsi mě otravovat", jsem budík úplně vypla. Rozloučila jsem se s Maruškou (moje malá aloe rostoucí na stole), a vyšla do práce.
A v práci jsem nyní.  Tento článek tvořím o pauze, kterou jsem si sama vytyčila. Ale přesně vám řeknu, jak to bude vypadat dál. Odsedím si tady těch jedenáct hodin, domů přijdu po deváté, a konečně dostanu do hlavy trošku optimismu, že svět je přeci jen krásný, když se další ráno chystáte k rodičům, kteří vám opět pofoukají všechny bolístky, které vám stihl nadělat měsíční život v Praze (případně vám řeknou "takový je život, nemáš si na co stěžovat"). Takže já budu večer usilovně balit a zítra silou myšlenky zvyšovat rychlost jedoucího vlaku.

Lidičky, naříkejte si, vztekejte se, plačte, řvěte, nadávejte, ale potom buďte veselí. Jako já.

Andrea

5 komentářů

sugr středa, října 29, 2014

Ty se loučíš s Maruškou, my máme doma na loučení Adélku - no není to úžasné, taková shoda? Taky je to lapačka octomilek? Ajo z nepodařených dnů si nic nedělej, je to normální, ba může být ještě hůř...:-)

Andrea A středa, října 29, 2014

Tahle moje malá holčička není na lapání octomilek :D. Tenhle "pidi skvost" má zkrášlovací úlohu! :D Já octomilky doma nemám, teda aspoň zatím. Myslím, že jsem to právě zakřikla co... :D

Van Vendy neděle, listopadu 16, 2014

Jít do práce ve svátek je neskutečná otrava. Jako by nemohly být ty obchody jeden den zavřené. Jako by to společnosti, kterým obchodní řetězce patří, položilo. Nene, je v tom pouhá nenažranost, co kdyby se našel někdo, kdo by si chtěl k oslavě založení Československého státu koupit třeba židli? Tříbarevnou?
Jinak, moc se mi líbí tvůj článek, lehký skepticismus. Někdy se prostě musí blbý den překonat (a bohužel rčení "takový je život" je pravdivé) a těšit se na příjemnější chvilky.

Andrea A středa, listopadu 19, 2014

Doteď nerozumím tomu, proč je otevřeno i o svátcích. Jak jsem psala - ziskuchtiví jedinci zapřáhnou ty, kteří jim ten zisk přinesou, volno nevolno.

Van Vendy sobota, listopadu 22, 2014

Já to nechápu také. Vysvětluji si to právě onou nenažraností společností (obchodních, pravdaže). Dřív bývalo v neděli zavřeno (o svátcích ani nemluvě) a taky se existovalo... chápu, že ve svátek se ve městech a v nákupácích vyrojí spousta lidí, ale na to může fungovat normální občerstvení ve stáncích a restauracích, klasické služby. A lidi můžou jen tak courat nebo si zajít do kina, copak musí nutně kupovat každý den, i ve svátek? No nic, to bylo jen takové povzdechnutí...
A nejvíc mě štve, že tyhle kokotiny zavádějí do praxe čeští manažeři. Jsme fakt národ vlezprdelků.

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)