© Ad-Libri. Používá technologii služby Blogger.

Kontakt

Archiv

24. 6. 2015

Nepředběhnutelní jedinci

Ahoj lidičky :),
venku je ale podivné počasí co? U nás v Letňanech co pět minut prší, svítí sluníčko, prší, svítí sluníčko... Strašné. Podívejte, už jste se někdy setkali na ulici s tzv. "nepředběhnutelným jedincem"? Já si troufám tvrdit, že určitě ano. A mnohdy mě docela rozčilujou. Ne úplně rozčilujou, spíš mě většinou zajímá, čím to je. Jdu já tak rychle? Nebo oni pomalu? Nebo jdeme tak moc totožnou rychlostí chůze, že se navzájem prostě nepředběhneme?

Stává se mi to docela často. V Letňanech máme obchodní centrum blízko, a v něm se nachází obchod s potravinami, kam chodím pravidelně nakupovat, takže vždy po svých vyrazím na nákup. A sotva vytáhnu paty z domu, už to začíná. O tři ulice dál už nervózně, stejně jako Mr. Bean, přemýšlím, kudy tu babičku předběhnout, abych ji zároveň neporazila, a zároveň aby mě nepřejelo auto. Takže ve finále se za ni ploužím, a předběhnu ji až na přechodu. Tím ztratím asi čtyři drahocenné minuty mého času, no, a... No co a, prostě jsem ve ztrátě.


A ještě horší je to přímo v obchodech. V nákupní zóně obchodního centra neexistuje řád určující stranu, po které se má chodit, jediné, co lidé vědí, je fakt, že směrem tam se do obchodu vchází, a směrem zpátky se z obchodu vychází, pokud tedy nepočítáme s teorií, že jsme v opačném směru, potom platí ona výše zmíněné pravidlo zcela obráceně.
Takže já jdu směrem do svého obchodu s potravinami, a najednou doženu zase nějakého člověka. A tentokrát je to docela mladá žena. Jenže jde takovým stylem chůze, že já ji prostě nemůžu předběhnout. A netuším proč, protože kolem ní je místa jak stodola, a já ji ne a ne předběhnout. A to mám svou rychlost chůze a hbitost docela na vysoké úrovni. Tak se za ni chvíli ploužím, a pokud jste někdy kolem mě procházeli, a já byla zrovna v téhle ošemetné situaci, mohli jste mě poznat podle neustálého převrácení očí v sloup, těkání očí vlevo či vpravo od nepředběhnutelného, a zároveň podle vysokého stupně fascinace v mé tváři.

Já to prostě nechápu. Nevím, jestli já chodím tak rychle, nebo podvědomě nechci daného člověka, který má být předběhnut urazit... Taky to může záviset na dalších faktorech - bolest nohy, protivítr (někdy ta klimatizace bývá docela zrádná), dlouhý krok v kombinaci s pomalou chůzí, nedostatek sebedůvěry, málo místa, velké tělo... No nevím nevím. Nestává se vám to?

Andy

2 komentářů

Van Vendy středa, července 01, 2015

Mně se to stává, když vystupuji z autobusu. Ale buď je obejdu po trávníku, nebo prostě řeknu - s dovolením. Někdy si samy všimnou a uvolní mi místo. V obchodech jsem to nezažila, asi to bude tím, že do velkých nákupáků skoro nechodím.
Zkusilas jim říct - s dovolením? Myslíš, že by tě nepustily? Nebo že by tě neslyšely? Když k tomu přidáš úsměv a poděkování, myslím, že to půjde...
(Samozřejmě, můžeš natrefit na škodolibý zmetky, s těma fakt nehneš.)

Ad-Libri středa, července 01, 2015

Van Vendy: Jo jo, se "s dovolením" mám zkušenosti, no k nezaplaceni. Ve dvou případech ze tří škaredý pohled a slova: "Máte tady přece dost místa". Už si z toho nci nedělám :D

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)