Když je pondělí smutné, ale Andrejka veselá.

Přeji krásný (no fuj, je hnusný) pondělní podvečer.

Dnešní článek bude hlavně povídací. Obrázky tady nenajdete, dneska jsem totiž strašně ukecaná a hyperaktivní, což u mě je docela neobvyklé. Jen bych se (výjimečně) s Vámi chtěla podělit o jeden svůj rutinní školní den. A jako bonus - navíc deštivý. Víte, obecně vzato patřím mezi hrstku lidí, kteří milují pondělky. Jsem nabitá energií (říká ta, která po zvonění budíku spí ještě dobrou půl hodinku), do školy se těším (nemyslete si o mně nic špatného) a celkově jsem pozitivně naladěná. Výjimky tvoří dny, kdy je deštivo. To se mi nechce se odkutálet z postele, vůbec mi to nemyslí, ve škole je to vopruz, no prostě děs. Ale! Dnes bylo pondělí výjimečné.

Já vlastně nevím, co bych Vám měla pořádně popsat. Myslím, že nestojíte o řečičky ohledně školních předmětů, ale já stejně budu zlomyslná a napíšu to sem. Můj den začal průměrně. O půl páté jsem vypnula budík s tím, že prší, nevidím si na špičku nosu, tedy ještě není čas vylézt z postele. O opaku mě ale přesvědčila má sestřička, která vstávala o deset minut později. Fajn. Ale z postele jsem vylezla dřív než v pět, což považuji za úspěch.

Do školy většinou v pondělky chodím společně se sestrou. Nechce se mi totiž vycházet z domu už o půl šesté a v klidu dojít do školy. Já místo toho raději vyjdu za deset šest a potom do školy dobíhám jako vítěz maratonu. A ještě pozdě, sakra! Každopádně v autobuse to vypadalo zajímavě. Po nástupu do něj mě praštila do nosu (což jsem nepotřebovala zrovna dnes) vůně (nebo smrad?) nějakého jídla. Bylo před půl sedmou, takže jsem to svedla na to, že pan řidič se ještě před cestou posilnil. Myslím si totiž, že odvézt takovou nálož intelektuálů v pondělí ráno musí být extrémní výkon. A co se týče pachu řidičovy snídaně (já cítila převážně hořčici), tak o tom jsme si se ségrou povídaly ještě hodně dlouho. Když to totiž "valil" po cestě v obci rychlostí asi o 40 km nad povolený limit, svedly jsme to na onu snídani. Duchaplné, já vím, ale nějak to pondělí prostě začít muselo.

Den ve škole byl prakticky nulově zajímavý. Povídání v semináři o chudých Slovanech, kteří neuměli hospodařit, mě nějak nebavilo, takže jsem se začetla do knížky Temné kouty. Psala jsem Vám o nich včera v tomto článku. A když se začtu do zajímavé knížky (kor od severských spisovatelů), je konec. V tu chvíli nejsem inteligentní studentka maturitního ročníku na gymnáziu, ale primitiv čumící do knížky s otevřenou pusou, ze které mu každou chvíli ukápne slina a že nad ním stojí učitel, který (stále ještě trpělivě) čeká na odpověď na otázku, kterou mu položil, si onen primitiv uvědomí až po učitelově výkřiku: "Slečnoo, jste tady s námi?" Takže asi tak.

Je to u Vás takhle?
 Když přeskočím rovnou k tématu nenáviděném všemi lidmi se statusem studenta v této republice, tak tam jsem měla radost. Jo jo, jde o matematiku. Ten předmět, z nějž můžete čerpat i v milostném životě, mám ten pocit. Pan učitel nám totiž poznatky z ní předkládá jako nejdůležitější část našeho života, takže když mi někdo vysvětlí, jak použít "Taletovku" v praxi u manuální práce, budu mu vděčná. Ale to je kapitola sama pro sebe a nejsem tady od toho, abych kritizovala (ne)použitelnost matematiky středoškolského rázu v běžném životě.
Ale z čeho jsem měla takovou radost? No přeci ze čtyřky ze čtvrtletní práce! Po této větě si dovolím upozornit matematické mozky, které jsou dvakrát větší než je moje hlava, aby tolik netřískali pěstí do klávesnice či hlavou o stůl, protože já jsem hold takové matematické trdlo, jednoduše jsem to vzdala a jedu jenom na čtyřky. No řekněte, v maturitním ročníku jsou přeci důležitější věci ne? Dnešním dnem jsem tedy uzavřela dlouhou, opravdu dlouhou a náročnou - no dobře tak čtyři roky jenom - kapitolu středoškolského dobrodružství jménem matematika. A pokud toto dobrodružství nevyvrcholí sebevraždou, myslím, že je to úspěch.

Tedy, poté co jsem se nesla jako páv díky matematickému úspěchu našimi dlouhými chodbami, následovala hodina tělesné výchovy. Já vlastně ani nevím, proč se to jmenuje tělesná výchova. Tělesně se vychovávat můžeme každý sám, no opravdu netuším, kde vzali učitelé tu pravomoc nás "tělesně vychovávat". A jestli jsou na sebe za tohle pyšní, to si nejsem jistá. Protože naše paní učitelka nás vychovává tím nejlepším možným způsobem - ono tlachání v tělocvičně, kdy je nás 15 holek rozpláclých na žíněnkách - a asi je na sebe i na nás hrdá.
Ale dnes přišel zlom. Měla jsem možnost si po více než deseti letech zahrát ping pong. No nevím nevím dámy a pánové, ale opravdu bych chtěla poznat člověka, který tuto hru vymyslel. Nevím, co k tomu mám vlastně říct. Opravdu "inteligentní" hra. Já si připadala jako v léčebně, kde nějakému chlápkovi s psychickou poruchou strčili do ruky malou pálku a řekli mu: "Jenom se tref a bude to dobrý". Takže si mě představte, jak tam stojím s rameny svěšenými, s umělým úsměvem na tváři, a jen tak mechanicky dělám s rukou pohyb dopředu dozadu (rozuměj "odpaluju míček"). No udělejte si na to názor každý sám. baví volejbal, jiného ne, nikomu neberu jeho vášeň v ping pongu.

Po hře v malé místnůstce, kde byly skříně a kufry ještě asi tak z předminulého století, a spoustě nadávek na "sport" popsaný výše, jsem se odebrala spolu se svými "kolegy" do jazykové učebny na hodinu anglického semináře. Učí nás rodilý kanaďan (já se prostě musím pochlubit). Ne vážně. Lepší přípravu na maturitu snad ani neznám. A když k tomu přihodíte správnou intonaci a primitivní kanadský humor, hodiny jsou opravdu ukázkové. Dnes jsem se ale pobavila. Protože jsme pilní studenti (haha), připravil pro nás hru. Zadal nám vždy řadu pěti slov, a my měli vybrat jedno, které do řady nepatří, a uvést originální důvod, proč. Můj spolužák vybral z jedné řady slov slovo heil, což znamená kroupy. Čirou náhodou je to i německý pozdrav z jistých dob Hitlerovských. Takže když našemu Chrisovi (jméno toho učitele) řekl inteligentně: "The word heil because this is the only english word, which you can use in German to greetings", tak první, kdo propukl ve smích, byli němčináři (tedy i já), potom zbytek třídy, a jako poslední chudák Chris (ono vysvětlit mu to bylo samo o sobě vtipné). Každopádně podobných perliček tam bylo více, ale ta mi utkvěla v paměti nejvíce.

Myslím, že cestu ze školy ani nemusím popisovat. Představte si obrýlenou slečnu v černých kalhotách, jak nabručeně sedí zapíchnutá v sedadle autobusu a úplně zuřivě se prodírá kapitolami knihy Temné kouty. A teď tady sedím a místo toho, abych se něco učila na maturitu (já vím, jsem až moc zodpovědná viďte :D), Vám tady píšu o svém pondělkovském dni. Ale krásné pondělí to bylo. Já osobně mám pondělky raději než pátky. Asi to zavání nemocí, ale s tím se nedá nic dělat.

No, mějte se krásně, gratuluji každému, kdo se pročetl až sem, a vstávejte s úsměvem, protože to je to nejhezčí. :)

Andrea

P.S.: Jaké jste měli pondělí vy? :D

Ad-Libri

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)