Buď sám sebou.

Je léto. Postřehli jste to? To hnusné vedro, které já úplně z celé duše nesnáším, v MHD všichni upocení, unavení, hekající, stěžující si na to, jak je život nespravedlivý. A pak taky ti, kteří by už navěky léto úplně zazdili a rovnou přeskočili na podzim. V tom lepším případě. V tom druhém případě by hned po jaře byla zima. Což samozřejmě absolutně popírá zákony přírody.


Ale o tom psát nechci.

Víte, léto nabízí spoustu příležitostí. Neříkám, že v zimě nebo na jaře ne, či na podzim ne. Na jaře přijde samozřejmá jarní únava spojená s depresí, hodně sexu (je přece jaro), potom přijde léto, ve kterém se všichni urputně radují, že bude teplo, všichni budou moct vystavit na odiv svá přes zimu a jaro těžce vypracovaná těla, tento pocit vystřídá deprese, že je strašné vedro. Přijde podzim, lidé jsou v takové neutrální náladě, a rozdělení na dva tábory. Jeden tvrdí, jak je supr, že konečně to horké léto skončilo, další chtějí ze samé deprese skákat z balkonů. A zima? To je na dlouhé psaní.

Ale o tom psát taky nechci!

Jezero Křenek, Ovčáry
Nedávno jsme s přítelem byli u vody. Ovčáry. Tak se ta obec, kde ta voda je, jmenuje. Po karambolu s parkováním jsme se vyhrabali z auta, a přišel další parkovací karambol, kdy dvě odvážné stařenky chtěly svou velkou krávu Octavii zaparkovat za luxusní BMW (doufám, že vidíte tu ironii) mého přítele. A karambol byl na světě. Ještě se ani nepřiblížily, a myslím, že přítele na notnou dobu opustila jakákoliv úcta ke starým lidem.

Když jsme přežili nekonečný maraton o to, zda tam teda ty dvě dámy zaparkují nebo ne (stejně nezaparkovaly, netroufaly si, bůh ví, zda kvůli mému muži, nebo kvůli tomu málu, co tam zbylo z volného místa), vydali jsme se najít místo k ležení (a koupání a bla bla bla). Můj muž jasně pokynul směrem, kterým se máme vydat. Dívajíc se na koupající se děti a kachny (zvířata, jen pro pořádek), jsem se vydala určeným směrem. Který byl ale úplně obráceně k vodě. Prostě přítel se rozhodl, že celou tu přehradu (nebo rybník, co já vím) obejdeme, abychom našli to nejlepší místo. Hm. Jenže to obnášelo projít celou vesnicí. Takže než bychom se usadili, mohli bychom jet domů. Rázně jsem se otočila a vykročila směrem k přehradě.

Po počátečních nevolích od protistrany jsme nakonec našli docela fajn místečko. V takovém malinkém svahu (neznám zdrobnělinu, pokud vůbec existuje... Svážku? Svahíku?). Mezi stromy, křovím, nad námi rostla višeň (že to bude dělat problémy, jsem pochopila později, když na mě při opalování padaly, a já vypadala spíš jak po střelbě), takže jsem plácla s věcmi na zem, a začala jsem rozbalovat deku.

Při jejím rozbalování se po cestě nad tím naším "svahem" přikodrcal notně opilý muž v plavkách. Na kole. O jeho stavu svědčila skutečnost, že i na naprosto rovné cestičce, která vedla rovnou za nosem, se stihl převrátit, a skutálel se ze svahu. Já jsem stála, můj muž stál, a kolem nás se prostě skutálel do vody opilý chlap. Když se nakonec z vody vyhrabal, podíval se na nás, koutky nám už docela cukaly, a řekl, ať se nezlobíme, že je úplně napraný. Ještě tím opilým hlasem a zamotaným jazykem, máte tu představu? Jo? Dobře.
Málem sebou do vody plácnul znova, no nechte opilce stát ve svahu že jo. Pomohli jsme mu zpátky na kolo, a on se vrávoravě opět vydal na cestu. Pak už následovala naše koupačka, opalovačka, četba knihy, a pohodové odpoledne. Kde se to individuum válí teď, netuším. Ale takhle se spráskat za bílého dne očividně není problém, vždyť je léto.

Takže lidi, buďte sami sebou! Někdy to stojí za to.

Andy

Zdroj obrázků: ovcary.cz, krasna.nova.cz

Ad-Libri

1 komentář:

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)