"Exkurze" v kanceláři Poslanecké sněmovny

Je 16. září. S kamarádem, který pracuje v archivu kanceláře Poslanecké sněmovny, jsem domluvená, že jej navštívím u něj v práci. To jsem ještě nevěděla, o jak intelektuální odpoledne plné zajímavých myšlenek a hovorů půjde.

Krátce před jednou přijíždím na Malostranské náměstí. V nastalém horku se prodírám množstvím lidí, kteří kličkují Prahou jako mušky. Vcházím do Tomášské ulice, odkud již vidím uniformovaného policistu, což mě přivádí k myšlence, že jdu určitě správným směrem. Pomalu kráčím stoupající ulicí, a nacházím se již ve Sněmovní ulici, kde je mi jasné, že jsem na místě. Jedno velké spojení paláců. Vůz České televize, spousta mužů v oblecích a žen v kostýmcích mi mé myšlenky potvrzuje, stejně jako pamětní deska za mými zády na budově, před kterou se nacházím. Volám tedy kamarádovi, aby mě uvedl do budovy, pro jistotu. Jakmile se setkáme, jdeme dovnitř.


Vstup do budovy je proces prověřování. Po předložení občanky jsem vyzvána ke kontrole tašky a průchodem rámem. Jako ve všech budovách, týkající se státních záležitostí. Dostávám kartičku s nápisem "Host", kterou si připínám na svetřík, a již se nechávám vést kamarádem, který v archivu Poslanecké sněmovny pracuje evidentně rád. Po asi dvou minutách, během kterých míjíme pár známých poslanců, se ocitáme v menší restauraci, kde se nechám přesvědčit o tom, že bych něco lehkého měla sníst (a ten salát byl výborný!). S kamarádem, se kterým se vidím osobně poprvé, se blíž poznáváme, probíráme jeho práci, která je mimochodem velice zajímavá, a já si se zájmem prohlížím interiér restaurace. Příjemné osvětlení, dostatek prostoru, a neuvěřitelně ochotný a profesionální personál. Čemu se divím, jsem v kanceláři politiků.

Po jídle mě můj společník odvádí za svým otcem, který mě má provést celou budovou. Přicházíme k jeho kanceláři, a po zaklepání nám otevírá starší muž. Je to neuvěřitelně sympatický, moudrý a gentlemantský člověk, který pracuje v této sféře 20 let. Ochotně se ujímá role průvodce, a exkurze začíná.

Nejdříve procházíme chodbou, kde visí na stěnách státní dokumenty. Ať už jde o Československou ústavu, Českou ústavu nebo Mnichovskou dohodu. Prakticky v každé chodbě či místnosti je na stěně umístěna plazmová televize, ve které jsou záběry z Poslanecké sněmovny. Tuto "plazmu", i v menším provedení, má každý zaměstnanec v kanceláři (co jsem tak pochopila), aby měl přehled o tom, co se ve sněmovně děje, a mohl patřičně reagovat. Dále máme umožněno nakouknout přímo do zasedací místnosti Poslanecké sněmovny, kde se již připravuje nějaké zasedání. Mezitím se dozvídám, že kamarádův otec má v kanceláři PS na starosti interpelace. No, patrně legrace, tahle práce. Jsme vedeni dál do útrob budovy, procházíme kolem kanceláří poslaneckých klubů, míjíme poslance a další zaměstnance, a já obdivuji architekturu interiéru, která je místy opravdu nádherná. Elegantní, zachovalá. Neagresivní. Stejně jako busta Karla Kryla, která je jeho věrnou, opravdu věrnou kopií. Náš průvodce má navíc moc hezký smysl pro humor. I z hlediska pracoviště, ve kterém dělá. Ano, to je můj člověk. Kromě vnitřních prostor mám taky možnost poznat moc pěkné terasy a další velké množství místních posezení s překrásným výhledem na Pražský Hrad, kde prý zaměstnanci také rádi tráví čas, když je teplo. Opět mi oči přecházejí nad krásou architektury, a nepřestávám obdivovat komíny, jejichž elegance a výtvarné provedení jim ubírá na "komínovém vzhledu".


Po prohlídce s komentářem jsme s kamarádem pozvaní do kanceláře jeho otce, kde si popovídáme nad šálkem kávy. Opět vidím malou "televizi" s přenosem ze sněmovny. S kamarádem i jeho otcem probíráme všechna možná témata, od literatury, přes film, historii, zaměstnání až po politiku či situaci kolem migrační krize. Během našeho hovoru zazní z "televize", že začíná zasedání Poslanecké sněmovny. Tímto okamžikem kamarádův otec "televizi" ubírá na hlasitosti, aby nerušila náš hovor, ale aby zároveň mohl slyšet, co se ve sněmovně děje. Ještě chvíli si povídáme, a poté se nám již kamarádův otec omlouvá, protože má ještě práci. Což je pochopitelné.

Vycházíme z kanceláře kamarádova otce, a toho též ujišťuji, ať se jde věnovat práci, že jej nebudu zdržovat. Doprovází mě tedy z budovy, u jejíhož vchodu již čeká nějaká školní exkurze. Odevzdávám kartičku, která mě označila za hosta, a po pár minutách se opět ocitám na Malostranském náměstí, kde již nastupuji na tramvaj a jedu domů...

Zdroj obrázků: smocr.cz, tyden.cz

Ad-Libri

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)