Evakuace nutně nemusí znamenat paniku.

Po dlouhé době jsem se rozhodla přispět sem, do polozapomenutého skladiště myšlenek a vzpomínek na knihy, kterým tak hrdě říkám „recenze“. Možná se to tady probere k životu. Otázkou je, jestli ještě můžete očekávat ony „recenze“.

Ale dnes chci psát o něčem úplně jiném. Nedávno jsem totiž byla fascinována, jak klidně a racionálně umí myslet lidé kolem mě a s jakou lehkostí zvládnou vyřešit krizovou situaci. Tuto větu si říkám ve svém snu, realita je totiž úplně někde jinde.
 

Pracuji momentálně v jednom obchůdku v obchodním centru na kraji Prahy. Denně jej navštíví spousta usměvavých i zamračených lidí, kteří chtějí udělat něco se svým vzhledem nebo zdravím. Denně rozdávám úsměvy, které mi nejsou opětovány. A denně se setkám s tolika prazvláštními jedinci, že i psychologové by mi mohli závidět.

Nedávno poklidný chod obchodního centra narušilo hlášení, že byla záhajena evakuace obchodních jednotek, a že máme všichni urychleně opustit budovu. Nu dobrá tedy, dle pokynů ze školení o požární bezpečnosti a evakuacích (na kterém většina spokojeně poklimbávala, protože bylo v sedm ráno), jsem vzala své osobní věci, zamkla obchod (přičemž kdyby šlo o požár, tak asi uhořím, protože než si vezmete své osobní věci a než ta podělaná pomalá mříž obchodu sjede dolů, tak už mi plameny dávno olizují vlasy), a spěšně se vydala k únikovému východu.

O to větším překvapením pro mě bylo, když kolem mě pobíhaly zaměstnankyně jiných zdejších obchůdků, a přemýšlely, kterým oknem mají vylézt ven. Na polohu únikového východu asi zapomněly, takže bylo zřejmě logičtější pobíhat dokola a ptát se nejen mě, jestli je ta evakuace jako fakt opravdová, a kudy teda mají jít ven. Velké prosklené dveře za jejich zády byly asi moc prosklené. Cestou k únikovému východu tak nabírám další pobíhající lidi, míjím obchůdky, jejichž zaměstnanci uznali, že se jich evakuace netýká, a zaslechnu muže, který křičí na celé kolo: "Kurva do prdele tak kam teda máme jít?!".

Pomyslnou třešničkou na dortu byla otázka stařečka, který se mě zeptal, kde najde obchod s brýlemi. A já, se slovy: „Dědo, než to najdete, tak umřete“, jsem jej táhla za límec jeho velkého kabátu směrem k únikovému východu.

Znovunalezená Andy

Zdroj "no-stress" obrázku: ilovemyjourney.com

Ad-Libri

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)