19. 10. 2014

FEJETON | Firemní "stálice" (perlička z práce)

Share it Please
Na prodejně je klid a pohoda. Uspořádávám všechny polštáře a přikrývky, tisknu faktury a obdivuju novou instalovanou soupravu nábytku. Krásná, šedobílá. A potom přijde návštěva. Milá paní. Ale! Zřejmě má problém. Jak to vypadá, když vás postarší paní přivádí k šílenství, které ale nedáte najevo?

Jelikož studuji na Univerzitě Karlově formou navštěvování Kurzu celoživotního vzdělávání (CŽV), nemám status studenta. Pro ty, kteří ještě nic neslyšeli o tzv. "nultém ročníku", informace najdete na stránkách právnické fakulty UK.

A protože díky statusu studenta se nemusím starat o zdravotní a sociální pojištění (které je stejně k ničemu, jelikož se toho důchodu prostě nedožiju, zákonodárci asi chtějí, aby se průměrný věk českého občana snížil a elegantně nazval "důchodovým", tedy, že umřeme tzv. "ještě ne na odpis, jen nám to zkazila Matka příroda".

Zpátky k tématu, zase se rozčiluju nad politiky, a smutné je to, že se o jejich bordelu musím na fakultě navíc učit. Ale aspoň to člověk pozná, a snad ten bordel někdo za pár desítek let uklidí. Ale to jsou moje sny bláhové. Nicméně opět zpět k tématu.

Tedy jsem účastníkem CŽV a nemám nárok na placení pojištění státem, co mi zbývá? Zařadit se do pracovního procesu. A tak jsem se zařadila. Po pár nesmyslných pohovorech, kde je klíčovým slovem "praxe", jsem nabývala dojmu, že budu hlídat děti a uklízet domácnosti (čímž toto neodsuzuji, náhodou pro studia denního studenta je to ideální přivýdělek). Ale nakonec jsem byla pozvána na pohovor do prodejny nábytku v OD Kotva v Praze (pro upřesnění, pořád jsou takoví, kteří nevědí, kde Kotva vlastně sídlí). Jde o malou, rodinnou firmu. Není tak "profláklá", ale ve zkratce psáno - zabývá se výrobou funkčního nábytku. Ne designového, onen nábytek nemá s designem nic společného (za mě stručně a jasně - nábytek pro seniory nebo na chaty hluboko v lesích zapadlé), jde opravdu o účel funkce typu "sedět i spát".

* * * * * * *

V jeden krásný říjnový den (i když se přiznám, že když jste celý den zavření v prodejně s umělým osvětlením, nemáte ani zdání o počasí) za mnou přišla na prodejnu milá, postarší paní. Posadila se na křesílko, které je ustaveno před stolem, za kterým sedím, a spustila velmi dlouhý (ten nejtypičtější význam slova dlouhý, který lze vyhledat ve slovnících a encyklopediích) monolog o tom, co všechno jí provedla pohovka, kterou si koupila. Přiznám se, že šlo o historicky první reklamaci této "lůžko-pohovky" (pohovky jsou to totiž jo kvalitní) a domnívám se, že paní musí být velmi dobrou kamarádkou s alkoholem, protože ani sebenešikovnější člověk se neoctne v nemocnici kvůli pohovce.

Celých čtyřicet minut jsem seděla a zapisovala si poctivě všechny stížnosti, které mi byly předloženy. Ne agresivně, ne útočně, ne vlezle. V klidu, ale velmi, velmi ustaraně až zoufale. "Pěkné divadýlko", pomyslela jsem si v duchu, ale řeknu vám, nikdy jsem tak dlouho neposlouchala něčí řeč, jako byla ta její (když nepočítám únavné přednášky z římského práva). Byla jsem jí úplně fascinovaná. Ta bohatá slovní zásoba, ta gestikulace, no já si říkala, proč nekandidovala do politické sféry, ta by na volebních billboardech přesvědčila úplně každého. A tím myslím ÚPLNĚ každého.

Dozvěděla jsem se, že jí ta pohovka udělala velký monokl na oku (opravdu jej měla), celou ji odřela do krve (ukazovala mi rány, no hnus), v nemocnici ji měli za blázna a posílali ji k psychologovi, ne-li k psychiatrovi. Všechno jsem si to vyslechla, zjistila si, v jaké látce pohovku měla (samozřejmě v naprosto nevhodné, ale to jí bývalý kolega neřekl), oznámila to kolegům, šéfovi a čekala.

Druhý den jsem se dozvěděla, že ta paní patří mezi takové "stálice" firmy, přichází na prodejnu s kdečím, prý je jakoby "pro pobavení všech". Samozřejmě v rámci rozjeté legrace jsem si nezapomněla požádat o finanční odškodnění, protože to byl pro mě dost dobrodružný zážitek. S širokým úsměvem od ucha k uchu mi šéf řekl, že si pěkně počkám na výplatu a bylo hotovo. V rámci firmy je opravdu úzký okruh kolegů, já osobně se znám s lidmi z terénu, těch je pět, a všichni slyšeli to stejné! Opravdu na chlup stejné vyprávění.

Já jsem tedy zvědavá, jak ten příběh dopadne, protože když se v závěru svého povídání paní rozhlížela po prodejně a začala mi radit, jak by měly vypadat ceny pohovek, šla jsem do kolen definitivně. Spletla si prodejnu s poradenstvím, a ještě nedobrovolným. A to mě šéf upozornil, že takových "stálic" existuje víc a mám se připravit na další životní příběhy. Ani pověstná "Ordinace v růžovce" na to nemá. Natáčet se má u nás na prodejně, ne v nemocnici.

Mějte se hezky a nemučte zaměstnance na prodejnách.

Andrea

3 komentáře:

  1. Hezký, taky mám v práci několik takových "stálic". Buďto je to nějaká tradice nebo je to ta samá baba, uplně to na ní odpovídá :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Už jsem myslela, že ty jsi ta firemní stálice, která drží firmu pohromadě :D
    A zatím je to jinak... paní, věčná stěžovatelka? Teď jenom, byly ty její stížnosti oprávněné? Přemýšlela jsem, jak souvisí pohovka s monoklem na oku - to na ni spadla? :-)
    V práci je někdy veselo... zvlášť pokud se situace opakuje a paní si znovu bude stěžovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano paní prý usla a spadla přesně okem na čelo pohovky (absolutně nereálné prostě). Paní věčná stěžovatelka mi volala že ještě přijde, tak už teď beru prášky :D

      Vymazat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)

Followers

Díky za návštěvu!


TOPlist

Insta