Výzva: 30 dnů bez stížností - DEN 5 -10

Zdravím!

Je tady prosinec, máte taky takovou radost jako já? Vánoce jsou tady za chvíli, já nemám ani dárky, ani cukroví, ale pouštím se do toho! :)

Máme tady další dny výzvy. Množné číslo píšu záměrně, protože jsem strávila několik dnů u rodičů. A znáte to - rodiče jsou rodiče, vždycky budou, a to znamená pro jejich potomky co? Především samé stížnosti. 

To víte, zvyklosti jiné, rutiny a rituály jiné, no myslím že mi mohl místo hlavy narůst meloun jak jsem si mohla stěžovat. Ale! Neudělala jsem to. S rodiči se vídám málokdy, jelikož žijeme na jiném konci republiky, ale když už se vidíme, vždycky si vzpomenu, proč by děti měly co nejdříve vylétnout z hnízda. :)

Nicméně, místo stížností jsem se jen usmívala, byla jsem ráda, že jsem je navštívila, že jsou zdraví, pěkně čilí a mohla jsem zase v klidu odjet zpátky domů. 

Co vy? Máte dobrý vztah s rodiči? :)

Continue Reading...

Výzva: 30 dnů bez stížností: DEN 4

Zdravím vás. Vážení čtenáři. Byla jsem svědkem matrixu. 

Dělám si legraci. I když ne tak docela. Není to poprvé co jsem zaslechla teorii, že matrix je jakýsi uměle vytvořený svět, ve kterém mají být lidé drženi a ovlivňováni tak, aby mohli "sloužit elitě nahoře". Ale že se z takového matrixu dá vymanit. A samozřejmě i fakt, že když se člověk začne pokoušet o ono vymanění se z toho manipulátorského světa, tak se matrix bude snažit všemi možnými prostředky jej dostat zpátky. 

A hádejte co.

Dneska se mě pokoušel dostat zpátky. Pokoušel se mě vytočit a svést na tu nesprávnou cestu. Na cestu stížností. A nepodařilo se mu to. (Ale on to zkusí zase, takže je to dlouhý boj.)

Dnešní den byl jako stvořený pro stížnosti. Já ovšem mlčela jako hrob, a za ty události děkovala tak silně, jak je to jen možné. A nakonec jsem se i nasmála, protože jinak to nešlo.

První věc ke stěžování? Jako obvykle jsem vyjížděla autem z garáže. Ovšem ta naše garáž je pro naprostou většinu aut relativně úzká, takže bez sklopných zpětných zrcátek se prostě do garáže nedostanete. Ani z ní. Já nasedla do auta, zmáčkla tlačítko pro start motoru, zařadila jsem zpátečku a vyrazila. A najednou - prásk. Prudce jsem dupla na brzdu a podívala se za zvukem. A uviděla jsem to. Já si zapomněla ta zatracená zrcátka sklopit. Takže jsem krásně najela na boční rám dveří garáže a elegantně zrcátko vyhla směrem ven a kousek jej uloupla. Vyštěkla jsem jedno sprosté slovo a pak už jen mlčela. Zakázala jsem si stěžovat si. Dívala jsem se na to prasklé zrcátko a z okýnka i na pár kousků rozsypaných po zemi. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila splnit svůj úkol. 

Možnost stížnosti číslo dvě následuje po pěti minutách jízdy a dalších pěti minutách čekání.

Po zaparkování značně vylepšeného auta jsem se odebrala k místnímu pracovníkovi výrobny klíčů. Měla jsem s sebou tři klíče, od každého jsem potřebovala dvě kopie. Milý pán mě pozdravil a řekl mi, jak moc mi to sluší. Podala jsem mu první dva klíče s pokyny, co bych potřebovala. Šikovný výrobce klíčů hned nastartoval přístroj a s hlučným bzučením vyrobil kopie daných klíčů a podal mi je. Následně dostal ještě ten třetí klíč a opět zabzučel. Já pak zaplatila a s myšlenkami, kolik asi bude stát nové zpětné zrcátko u auta jsem pelášila zpátky domů. Tam jsem předala zbrusu nové pěkné klíče Kulišákovi, který je běžel hned ověřit a odzkoušet. Pak se vrátil zpět za mnou do domu a prohlásil: "Zlato, ty tady máš tři kopie od jednoho klíče." Zrovna jsem si zalévala sáček čaje a málem jsem překonala vrchní okraj hrnku, jak jsem se zastavila v činnosti. "Cože?" Vyvalila jsem na Kulišáka oči. "Jak je to možné, vždyť klíče dostal postupně a měl jasné instrukce, to snad ani nejde udělat." Kulišák jen zakroutil hlavou a odpověděl mi: "Ten z tebe asi musel být pěkně vyjevenej." 

A tak jsem si tam tak prohlížela ty krásné, nové klíče, a pak jsem pohlédla na ty původní klíče, od kterých mi kopie úplně chyběly. 

Ale! Žádná stížnost nepadla. Přísahám! Jen jsem se podivila, ale nezačala jsem nadávat co je to za blbce, za neschopného neumětela, za nemehlo a že mu to tam půjdu hodit všechno na hlavu. Spíš jsem si řekla, že příště nebudu tak zamyšlená a vyrobené klíče si na místě zkontroluju. 

No nakonec to byl povedený den, ne? :)

Andy

Continue Reading...

Smyčka

Je mi divně. 
Proč je mi divně?
Protože se na svět díváš kreativně.

Continue Reading...

Výzva na 30 dnů: Žádné stížnosti. DEN 2

Druhý den výzvy byl o moc těžší. o jakou výzvu jde, si můžete přečíst TADY. 

Sešel se totiž zrovna se dnem výročí smrti Kulišákova otce. Byl to přesně rok, co odešel. A když jsem tak večer přemýšlela nad tím, na co jsem si chtěla stěžovat, ale neudělala to, napadlo mě pojmout to právě z téhle stránky. Druhý den mé výzvy jsem totiž na nic nemohla přijít, nepřihodilo se mi nic, na co bych si obvykle stěžovala. Tak jsem si řekla, že to vezmu v souvislosti s tím smutným výročím.

Víte, smrt je takové komplikované téma. Je tady, vždy byla, vždycky bude, ale nikdo o něm nechce mluvit. Já o něm také nechtěla mluvit, dokud jsem nestála přímo vedle ní. Cítila jsem její přítomnost večer před tím, než si Kulišákova otce opravdu "vzala k sobě". Věděla jsem, kdy zemře. (A moje máma, která pracovala v hospici mi říkala, že každý, kdo kdy pečoval umírajícího, to prostě poznal, že dotyčný už odejde. Fascinující.) Od té doby mám na smrt jiný pohled a nevnímám ji jako něco příšerného, ale jako něco magického. A nebudu to tady dále rozvádět, protože tohle je téma ne na článek, ale na knihu. 

A když jsem tak přemýšlela nad tím, že to je nespravedlivé, že ten člověk zemřel, že se to nemělo stát, a mohla jsem si začít stěžovat, tak jsem si místo toho řekla:

"Podívej se, Andy. Kulišákův otec si přál být doma, mezi lidmi, které měl rád. Nechtěl být v nemocnici. Bojoval tak dlouho, jak to jenom šlo. A nevzdal to až do posledního okamžiku. Odešel v hlavě silný, vyrovnaný a klidný. Mohla jsi s ním strávit aspoň nějaký čas. Sice to bylo jen pět let, ale dostalo se ti cti jej aspoň trošku poznat. Dát mu vnouče. Pomáhat mu, když si to přál. Nechat jej být, když si to přál. A jsem na tebe pyšná, že jsi jej nekárala, když potají krmil tvého syna čokoládou. Jaké rošťárny spolu vyváděli. Byl tady pro svého vnuka i pro každého, koho měl rád. A ty jsi mu to oplatila právě tím, jak ses o něj postarala až do jeho smrti. Tak tě prosím, nevyčítej si nic, nestěžuj si na nic. Vidíš sama, že v jednom okamžiku tady jsi, směješ se, pláčeš, a v jiném okamžiku už se nesměješ a pláčou ti druzí." 

Tak vás prosím, nestěžujte si. Vždyť je to i úkol téhle výzvy. K čemu vám to je? Není rozumnější užívat si a všímat těch hezčích okamžiků?

Andy

Continue Reading...