Poslední dobou velice často píši básně. Prakticky neustále ke mně každý den přichází podněty a myšlenky, které vložím do básně. Mé básně jsou něco jako můj deník. Ve všech se odráží pocity. V některých víc, v některých míň. Najdete v nich zklamání, radost, zamyšlení, nenávist, lásku, i bolest.
Možná vám to přijde neuvěřitelné, ale člověk, který píše básně, je strašně citlivý, empatický člověk. A většina z nich také podporuje neziskové organizace, či se dokonce podílí na jejich chodu, nebo v nich prostě pomáhá. Ano, je to zvláštní, ale je to tak.
A určitě každý tvořící člověk má své oblíbené autory. Přinejmenším díla onoho oblíbeného autora jsou takovými mantrami pro tvořícího člověka.
Já, která píši básně, se nemůžu nabažit básní Jiřího Wolkera. Umřel tak mladý, a napsal tak honosné dílo. Přinejmenším maturantům něco říká jeho dílo Těžká hodina.
Jeho verše, jeho myšlenky, jeho pocity, to tam všechno je.
Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových. tak smutné věci v životě tak mladého člověka? Poklona. Jak jej takové věci napadly? Někdy jsem měla dokonce pocit, jestli si jimi neprošel sám, nebo přinejmenším někdo z jeho blízkých. Mistrně dává čtenáři skutečné pocity, aby si je prožil.
Baladu o snu jsem dokonce recitovala na střední škole. Získala si mě hned na první přečtení. A jak jsem se ji učila, postupně jsem si ji víc a víc zamilovávala.
Poezie byla, je a vždycky bude krásná. Ukáže bolesti, chmury, i nostalgii. Ale hlavně, bude tady navždy. A má svoje nenahraditelné kouzlo. A sice, že ji nikdy nepochopíte hned. Někdy se stane, že ji nepochopíte nikdy. Hlavní myšlenky básní, či podnět k jejich zrodu, zůstanou navždy v hlavě autora. Čtenář už může pouze dedukovat. To je podle mě nádherné.
Já básně píšu ráda. Stávají se mými průvodci životem. Mým dítětem. Držte mi palce, chci je vydat ve sbírce.
Andy
Zdroj obrázku: i60.cz
Palce rozhodně držím! Moc hezký článek :)
OdpovědětVymazathttp://lucastirska.blogspot.cz/