Tenhle blog se snad stane mým nejrozsáhlejším, nejucelenějším a nejdéle přežívajícím dílem, jaké jsem kdy v online světě vytvořila.
Začala jsem jej psát coby středoškolačka milující knihy, literární tvorbu, jako člověk, který svoje problémy řešil tím, že se z nich vypsal ve verších a který i nyní stále rád objevuje knižní perly a rád si přečte knihu, která nikoho nezajímá. Mým nejúspěšnějším článkem se stal rozbor díla k maturitě, což mě tehdy, v mých devatenácti letech, nesmírně překvapilo, a je milé, že i teď, po tolika letech, se článek těší stále velké oblibě. A patrně bude, co bude maturita z českého jazyka živa.
Dnes je mi 31 a od roku 2018 po světě radostně běhá chlapeček, kterému říkám "můj syn". Uf. Až se mi zamotala hlava. Jak člověku přibývají zkušenosti, rád se ohlédne zpět a když se ohlédnu za články, které tady leží víc než 10 let, musím se pousmát, jak jsou někdy roztomilé a moje vyjadřování plné naivity a upřímné radosti ze života na tomto světě.
Láska ke knihám mě neopustila, čtu stále, jen už to není ve stylu "jedna kniha za dva až tři dny", ale ve stylu "tak, drahoušek spí / hraje si / je ve škole / je u babičky, můžu si přečíst pár stránek". Je to kouzelné, a pořád plné upřímné radosti, jen jiné.
V roce 2025 nastoupil syn do první třídy. Vzhledem k tomu, jak bravurně a rychle se naučil čísla, jejich pořadí a s jakým zájmem vždy sledoval, kolik čeho je a co znamená hodně nebo málo a zda je sto více než milion, mi bylo jasné, že zřejmě nepůjde v mých stopách posedlé knihomolky, která si četla jako dítě s baterkou v ruce do tří do rána. Čtení pohádek na dobrou noc mu jako malinkému kloučkovi nic neříkalo. Když jsem vytáhla knížku, okamžitě na ni přistála malá dětská ručička se slovy: "Maminko, můžeme si hrát s plyšákama?" A tak jsem lehce neoblomná tvrdila, že uděláme dobrý obchod - přečtu dvě stránky a pak si budeme hrát. Tedy jsem nevědomky podpořila jeho nadále stoupající zájem o čísla a ne o písmenka. (No mámo, moc se ti nedaří otočit skóre.)
Nástup do první třídy už samozřejmě znamenal povinnost zajímat se o písmenka, jejich pořadí, a co se stane, když je dáme dohromady. A mně, jakožto člověku, který nastupoval do první třídy s vlastní knížkou v ruce, kterou už měl přečtenou, bral nervy fakt, že můj syn na otázku, co vznikne tedy spojením písmenek L a A odpověděl vždy: "MA".
Pletení písmenek a slabik moje hlava nechápala, ale když jsem tiše sedící na třídní schůzce poslouchala zoufalé úpění ostatních maminek, jejichž děti taktéž odpovídaly na otázku týkající se spojování písmenek úplně mimo představu maminek, ulevilo se mi, že to není žádná šílená odchylka, ale jen rostoucí, vyvíjející se a učící se dětská hlavička.
A tak teď, uvnitř kladivem bouchajíc se do hlavy, navenek ale s úsměvem, trpělivě učím spojovat písmenka v slabiky a slabiky ve slovíčka, aby si ten můj syn jednou mohl přečíst ty úžasné knížky sám, a třeba i ten můj nejčtenější článek o maturitě z českého jazyka, který se mu zřejmě bude hodit. (Po čtyřech měsících úmorné snahy si to jak se říká "sedlo" a můj úžasný kluk čte jednoduché věty hezky sám. :))
