Knihy mého dětství aneb nostalgické vzpomínání...

By: Ad-Libri on 16:50

Share it Please

Tweet

Jakožto člověk, kterému je naposledy devatenáct (no dobře, ještě čtyři měsíce), jsem dnes vedla zvláštní a duchaplný rozhovor se svou sestrou. No, nešlo ani tak o rozhovor, jako spíš o velmi živou až agresivní diskuzi o tom, jestli byla v Kouzelné školce lepší Majda s Františkem, Michal s Františkem, nebo Dáda s Julinkou. Inu, neshodly jsme se, po dvaceti minutách byl stav Majda vs. Michal nerozhodný, takže debata byla ukončena. A to je ten důvod, proč vidíte daný nápis článku.
Hovor o Kouzelné školce (teď je ale děsná, když jsem byla malá, byl jejich program mnohem lepší) mě přivedl na nostalgické vzpomínání na dětskou bezstarostnost. A dokonce jsem vlezla po dlouhých letech do "dětského oddělení" mé knihovny a připomněla si své čtenářské začátky a nejlepší knižní kamarády a jejich lumpárny.

Tak bych vás ráda seznámila s mými nejlepšími knižními kamarády a chvilkami, které jsem s nimi trávila, když mi bylo asi tak pět až devět let (mezitím se mi v osmi zhoršil zrak /proklaté knihy, nebo genetika?/ a já dostala své první brýle připomínající hlavního hrdinu ságy Harry Potter).


Slečna s dobrým srdcem: víla Amálka
I já byla malinkou slečnou, která se toužila parádit, vypadat jako maminka a být obletovaná samými krásnými chlapci. No dobře, to zrovna ne, ale přeci jen jsem měla svůj dětský idol v podobě mého spolužáka ve druhé třídě a často jsem o něm snívala. Každopádně kniha Říkání o víle Amálce od Bedřicha Čtvrka a Václava Čtvrtka byla mým útěkem do světa krásy, duševní čistoty, obdivu a odvahy. Malá dlouhovalsá víla, tu jsem milovala. Její krásné srdce, které se snažilo pomáhat ostatním, mě zřejmě ovlivnilo na celý život a já pomáhám taktéž ostatním lidem v nesnázích (akorát už to není taková pohádka no). Když vyléčila obra a ohniváče nebo jak se potkala s plachým beránkem Kudrnou, to jsem byla u vytržení. Krásná postava v krásném povídání.






Úchvatný skřítek s velkým nosem

To je můj Rákosníček. Jako malá jsem strašně ráda četla jeho příběhy nahlas. Zvláště ségře jsem je předčítávala. Tenhle chytrý "hošánek" si dokázal poradit s kdejakou lapálií, pomohl nejednomu obyvateli svého rybníčku Brčálníku a rozesmával i mě. A jeho kamarádi Matěj s Julinkou byli úžasní, stateční a mnohdy i docela nesmělí. Ale to v pohádkách bývá. Kniha od Kincla a Smetany Rákosníček a rybník byla a pořád je (!) úžasná a má v mé poličce svoje čestné místo.











Výprava milého Honzíka
Kdo nezná Honzíkovu cestu od pana Říhy, ani neprožil dětství. Což mě přivádí k myšlence zavedení povinné četby v první třídě. Jeho výprava na vesnici za babičkou a dědečkem je nezapomenutelným příběhem. No není Honzík úplnou ukázkou toho, jak jsou děti šikovné? Sám jede z Prahy vlakem na venkov a posléze se seznamuje s mnoha zajímavými věcmi. Tato idea a naivní představa prostě patří do každé dětské hlavičky. Ráda na tuhle knížku vzpomínám, četla jsem ji jako malá snad stokrát a vždy když jsem ji otevřela na první stránce, dychtila jsem po tom stále stejném a přesto nezapomenutelném dobrodružství. A to ani nemluvím o jeho moudrých prarodičích, Honzíkova dědečka jsem milovala.







Jak se poučit podle Ezopa

Pro mě nezapomenutelným příběhem o nepěkných lidských vlastnostech, které jsou tady do zvířat promítnuty v celé knize, je příběh o malé myši a velkém lvu. Typické pro lidi že... Úchvatné mi přišly i ilustrace a vždycky jsem byla úplně nadšená z toho, když jsem přečetla onen příběh a posléze si přečetla dané ponaučení, které z něj vyplývalo. Připadala jsem si potom strašně moudrá že jo. Ach jak krásná a nenásilná forma výchovy dítěte :D.












Nechci vás unudit kvantem knih, které jsem si četla jako malá, myslím, že většina dětí to měla podobně, dnes jsou přeci jen pohádky v trošku jiné dimenzi a osobně se mi ani moc nelíbí. Nicméně vyrůstat s takovou klasikou byla nádhera. :)


A co vaše knižní příběhy z dětství? :) 


Zdroj obrázků: knihy.abz.cz