Japonská bondáž (pro dospělé)


Včera jsem ze zvědavosti navštívila s přítelem Cross club, kde proběhla přednáška o japonské bondáži. Trvala asi dvě hoďky a byla plná zajímavostí, které jsem nikdy nevěděla a byla jsem moc ráda za koncept přednášky i za následnou show.



Kolem osmé začala přednáška v podání Edny, rigerky, která se japonské bondáži věnuje už několik let. Bylo vidět, že je pro ni bondáž opravdu vášní a taky odreagováním. V přednášce nám osvětlila vše, co se japonské bondáže týče, od historii až po současnost, a nutno podotknout, že opravdu dobře. I přes její nervozitu byla přednáška výborná.


Kdybych to měla trošku blíže popsat, tak japonská bondáž je vlastně méně bolestivou formou svazování zajatců samuraji v Japonsku za dávných let. Zajatci museli zůstat živí, museli být ale potrestáni, a taky muselo to vázání provazů vypadat dobře.
Edna nám vysvětlila, že u nás chápeme zločin diametrálně jinak než v Japonsku. U nás, když něco provedeme (dopustíme se zločinu), cítíme vinu. Japonci však cítí stud. Stud, hanbu, kterou pociťuje i rodina daného zločince. A trestem pro takové zločince mělo být právě svázání a následný pochod městem, aby na ně všichni dobře viděli.


Takové svazování bylo samozřejmě nebezpečné. Mnohdy docházelo i k přidušení či oběšení zločinců v případě vázání kolem krku, mnoha nervovým poraněním (zvláště na rukách), provazy tehdejší byly tenké, zařezávaly se hluboko do kůže a samozřejmě to vše bylo velice bolestivé.

Postupem času však jistý japonský fotograf (jméno mi vypadlo) začal pociťovat touhu po tom vidět emoce, které jsou projevovány, když je člověk svázán. A využíval k tomu ženu. Svou manželku.
Pro Japonky je typické to, že lpí na svém vzhledu, na své dokonalé kráse. Vždy mají perfektně nažehlené kimono, krásný, precizní účes, krásnou nalíčenou tvář. A hlavně - nikdy neukazovaly emoce. Manželky Japonců byly vždy neutrální, za žádnou cenu neukazovaly emoce, byly těmi milujícími a dokonalými manželkami. Toho chtěl svou manželku, řekněme, zbavit, onen japonský fotograf, a proto svou manželku začal svazovat a fotit ji při tom. Chtěl tím dosáhnout toho, že odhalí její ženskost, tu pravou ženu. A po několika hodinách sezení v nepohodlné poloze s provazy kolem těla, kdy měla Japonka rozcuchané vlasy či odhalené rameno (odhalit rameno pro Japonce je jako pro nás nahota), byly emoce vidět, a toho chtěl právě onen fotograf dosáhnout, takže mnohdy vznikaly velmi působivé fotografie. Ve svazování již bylo jisté estetično, už to nebyl prostředek trestu, ale umění.
Samozřejmě existovali i větší "gurmáni", jeden z fotografů dokonce svázal a pověsil svou manželku, která byla v šestém měsíci těhotenství. Nutno podotknout, že porodila zdravé dítě.


Následně nám bylo vysvětleno, jak funguje vázání, jaká opatření je potřeba dodržovat, kde se můžeme nechat svázat, zodpověděla nám naše všetečné dotazy, a poté nám byla předvedena živá show, ve které nám Edna ukázala svazování dvou půvabných modelek.

Show to byla unikátní. Nikdy jsem nic takového neviděla. Já, jakožto hodně emotivní člověk, jsem tam viděla spoustu detailů, které možná jiní ani neviděli. Nešlo mi o ta nahá těla, o ty provazy, ale ty emoce tam byly naprosto zřejmé. Edna jakožto rigerka (ta, která svazuje), si vychutnávala každý dotek těla modelky, každé ovinutí provazem, každý uzel. Sem tam se ozvalo vzdechnutí modelky z bolesti (provazy se utahují dle toho, jakou bolest má dotyčný svazovaný rád). A bylo na ní vidět, jak "trpí", v jednu chvíli dokonce zadržovala pláč, a v těch chvílích, kdy "trpěla", se koukla prosebně na rigerku, jakoby chtěla ujištění, že je vše v pořádku. A stalo se, rigerka se na ni usmála, pohladila ji, a vše bylo zase v pořádku. Kvůli mé empatii jsem reagovala různě, když se cokoliv stalo, změnilo.
Byla to hodně emotivní show. K tomu ta hudba, ty výrazy tváří, krása provazů na těle, umění to vázat, uzly, různé kombinace vázání.

Edna nám nezapomněla samozřejmě vysvětlit, proč se vůbec dnes lidé svazují. Je to z důvodu absence intimity a vzájemné blízkosti. V době mobilních telefonů, internetu, facebooku a dalších vymožeností se lidé sobě vzdalují, a ona bondáž jim umožní být opět zase blízko sebe. Prožívat intimní okamžiky, tady a teď, ty mě svazuješ, já se tím zbavuji zodpovědnosti, nechávám se unášet pocity a vnější svět nechávám za sebou. Stejně tak riger/ka považuje svazování někoho za relax. To je ta filozofie. Intimita, blízkost. Ne přímo sexuální, o sexuální podtext tam jde jen málokdy. A sice jen když partneři svazování přenesou do svých postelí.

Když bych měla na toto napsat vlastní názor, nedokázala bych to. Nemohla bych se nechat svázat, pověsit. Přijde mi to hrozně ponižující. Možná je to tím, že se právě nedokážu zbavit té zodpovědnosti. Když budu upřímná - znehybnit ano, ale pověsit ne. Pořád potřebuju mít aspoň relativní pocit kontroly nad svým tělem. Ale možná si to namlouvám. Protože každý je rád, když na chvíli vypne, zbaví se tíhy, která na něm leží celé dny, ať už z práce, školy, či jiných povinností. A odevzdá se druhému člověku.

Večer byl skvělý. Poučný, nádech erotiky to taky mělo (ale opravdu lehký), bylo to umělecké, bylo to krásné, a hlavně plné emocí. Doporučuji. Ne partnerům v krizi sexuálního rázu, ale těm, kteří chtějí pochopit tu podstatu.

Obrázky: www.ednakinbaku.com

Ad-Libri

3 komentáře:

  1. Zajímavá reportáž. Přítel s tím dost koketuje už velmi dlouhou dobu, ale vnímá to spíše jako umění na lidském těle, než jako potěchu z bolesti pro spoutaného či prvek blízkosti (většinou to dělá pro fotky). Každopádně seminář s Ednou by ti mohl jen závidět :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přinejmenším to bylo pozoruhodné. Japonská kultura a japonské zvyky jsou opravdu úplně jiné než naše, navíc, hlavně způsob chápání. Ale tohle nemusím, vážně ne. Navíc, vždycky hrozí nebezpečí, že to uvidí nějaký úchyl a pojme to jako další inspiraci. I když, inspirace může najít dost v jakémkoliv filmu, takže je to vlastně fuk...
    Tvoje vyprávění bylo hodně zajímavé, nejen o skutečnostech, které ses dozvěděla, ale i sledování předvedení vlastníma očima.
    P.S. mimo téma - nevím jestli je to nový trik blogspotu, jak si ulovit reklamu, ale při odkliknutí dokázání, že nejsem robot, se objeví nějaké fotky s jídlem a nápoji a musím je odklikat. Nejsi první blog na blogspotu, který mi tohle udělal, ale je to dnes poprvé, co jsem se s touhle formou setkala. A docela mi to vadí, i když chápu, že se i blogspot musí něčím živit...

    OdpovědětVymazat
  3. Van Vendy: Děkuji ti za komentář. :). Je pravda, že se najde spousta úchylů, kteří v tom můžou hledat inspiraci, otázkou je, jak vynalézaví budou. Jinak děkuji za upozornění, jsem člověk zvídavý, takže se pokusím zjistit ,co by se s tím dalo dělat. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)