Jak poznávám Prahu

Když se člověk z Moravy přestěhuje rovnou do hlavního města naší malebné země, myslím, že Prahu zvládá jakžtakž s přehledem, protože už ji přeci mnohokrát navštívil jakožto turista. Když se přestěhuju do Prahy já, nejsem turistou, ale posměškem.

  1. První den v Praze jsem zůstala zalezlá v bytě a přemýšlela, jak jej zvelebím, aby se nám tam s přítelem líbilo. Do toho jsem usilovně četla nabídky prací uvedené na internetu. Po pár nabídkách jsem navštěvovala pohovory. Na jeden takový jsem se rozhodla vydat pěšky. "Z Letňan do Hloubětína to bude určitě kousek," pomyslela jsem si. Do navigace zadán cíl, a vyrazila jsem. Poté, co jsem se mně neznámým způsobem dostala na hlavní tah, kde mě snad stodvacetikilometrovou rychlostí míjela auta, ve kterých řidiči usilovně přemýšleli, jestli jsou teď v móde prostitutky v kostýmcích na pracovní záležitosti, jsem svůj boj vzdala a volala jsem personalistovi, že se nedostavím z důvodu náhlé nemoci.
  2. Při přestupu z metra C na metro B jsem si to "štrádovala" k eskalátorům (Nesnáším ty nesmysly, člověka zdržují, a ty na "béčku"  navíc mají asi dva kilometry, tudíž je vždy vybíhám.) Chtěla jsem vstoupit na ten nejvhodnější jedoucí schod, ale překvapila mě jejich vysoká rychlost, takže jsem byla asi v půlce eskalátorů odváta směrem vzad a já si docela šikovně seběhla takových deset schodů pozpátku.
  3. Při hledání OC Letňany jsem se mně neznámým způsobem octla uprostřed staveniště kancelářských prostor mezi dělníky. Na opačné straně, než OC Letňany sídlí.
  4. Když jsem OC Letňany našla, běhala jsem po parkovišti s navigací, abych našla vchod. Přítomné policisty jsem ujistila, že nejsem nebezpečná.
  5. O přestávce v práci během školení jsem si chtěla zaskočit do Palladia podívat se na cenové rozpětí "místních" jídel. Se slovy: "Vrátím se za patnáct minut" jsem odešla. Po necelé hodině jsem volala nouzově mému školiteli, ať mě přijde vysvobodit, protože jsem zabloudila a nebyla jsem schopná najít východ. A cedule mi nepomohly, já chodila pořád v kruhu. A podívat se na informační tabule? Nebylo možné, protože u nich bylo plno. Aspoň jsem nebloudila sama, měla jsem s těmi Francouzi vytvořit pátrací tým.
  6. Jeden z pohovorů se měl uskutečnit na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Stanice metra se jmenuje stejně a východ z něj je přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Ani tato fakta mi nezabránila položit na náměstí jednoduchou otázku: "Prosím vás, kde je Náměstí Jiřího z Poděbrad?" Muž s dostatečně vykoulenýma očima ukázal pod sebe na zem.
  7. S významným "hm" jsem se proběhla po Karlově mostě.
  8. Národní muzeum jsem označila za "nešvar určený ke kolaudaci."
  9. Ruska se mě ptala, jestli nemám kapesník. Moje odpověď: "Ano, nábytek na splátky si koupit lze, ale to musíte na prodejnu." To, že jde o kapesník, jsem pochopila až z její simulace smrkání, přičemž o simulaci fakt nešlo.
  10. V tramvaji se sem tam prochází pán jménem revizor, který chodí s takovou plackou v dlani, na které je znak, který jsem doteď úplně nepochopila, ale vím, že tu placku mi neukazuje pro nic za nic. Nastalá situace (revizor označen písmenem R, já písmenem A):
R: (Ukazuje placku)
A: (Se sluchátky nevnímá a ignoruje to, jelikož tu placku nikdy v životě neviděla)
R: (Podruhé ukazuje placku)
A: (Opět ignoruje)
R: (Ukazuje placku) Prosím vaši jízdenku slečno.
A: (Se sluchátky v uších neslyší ani jedno jeho pronesené slovo a začíná ji vytáčet, proč ji ten chlap otravuje)
R: Vaši jízdenku prosím.
A: (Vytahuje jedno sluchátko) Cože? Hele nech si ty kecy a dej mi už konečně pokoj.
R: (Velice trpělivě a pomalu opakuje) Vaši jízdenku prosím.
A: Ježiš ahá, pardon, tady ji máte.
R: Výborně, děkuji.


Jsem vděčná a plna obdivu za revizorovu trpělivost, myslím, že od jiného muže bych už dostala pokutu.

Tolik k mému prozatímnímu životu v Praze.
 
Andrea

Ad-Libri

9 komentářů:

  1. Jéje, koukám, že v Pze je veselo :D. Musím přiznat, že já se tam ztrácím jako turista naprosto pravidelně, největší legrace byla, když jsem se ztratila po koncertě a ujel mi poslední vlak domů, od té doby mám k Praze opravdu dost negativní postoj :D.
    Ale pokud tě to uklidní, tak věz, že velice rychle si město osaháš, prochodíš a za chvíli se tam budeš cítit jako doma :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Začátky jsou vždycky těžké, za pár dní už ti budou připadat počáteční "zvláštnosti" jako zcela samozřejmé! :-) Ať se vám s přítelem v Praze líbí. Je to krásný krok v životě osamostatnit se od máminy sukně a žít si svůj život! Gratuluji vám k němu!:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Pro snadné žití v Praze je třeba si zapamatovat jen pár pravidel, jako například "nikam nechoď pěšky, v nákupácích si uvaž u vchodu provázek a tahej ho celou cestu za sebou, abys věděla kudy nazpět, všem říkej, že jsi turista a třikrát si zkontroluj, že chceš jet opravdu tímto autobusem/tramvají/jedeš metrem na správnou stranu". :D Zbytek se za měsíc vstřebá, hodně štěstí, ať se ti tu líbí. :)

    Mimochodem, kamarádka jednou takhle nepřítomně cestovala tramvají, když k ní taky přistoupil revizor ukazujíc průkazku a ona se v domnění, že je to člověk s průkazkou ZTP a chce se posadit, zvedla ze sedačky, chvíli tak stála a čučela do telefonu, a pak se na něj rozkřikla: "Tak si ale sakra sedněte, když jste chtěl uvolnit místo, nééé?!" :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě že už v Praze jsem necelé dva měsíce a ano, po tom měsíci se to vstřebalo :D A pořád lepší myslet si, že chce pustit sednout, než že mě asi obtěžuje :D

      Vymazat
  4. Ty máš ale veselo. Kamarádka bloggerka nedávno psala, jak se na ulici v Brně omylem zeptala, kde je metro, takže to si nevybereš :) A vtipnou historku s revizorem má asi každý. Přítel před týdnem jednoho sestřelil, protože si myslel, že je to nějaký ožralý otrava, co se po něm natahuje. Tak chudák dostal :D
    Drž se!

    OdpovědětVymazat
  5. Já z tebe fakt odpadnu:-D Ale musím říct, že Palladium je oříšek leckdy i pro nás pražáky, blbější obchoďák neznám...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano ano, přesně tak. Zlatá Kotva kde pracuju, tam je to všechno jasné.

      Vymazat
  6. Z toho plyne poučení - vyhoď navigaci a spolehni se na mapu a vlastní oči. Máš pusu, zeptej se, ne nadarmo se říká líná huba, hotový neštěstí :-)
    A i když se zeptáš hloupě, jako v případě Jiřího z Poděbrat, vůbec nic si z toho nedělej, jsme jen lidi :-)
    Zdá se, že se ti v Praze líbí, i přes veškeré eskapády, které ti skýtá :-)
    Přeji ti, ať najdeš práci - a zvelebování bytečku přijde samo o sobě, protože to budeš dělat s nadšením...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože příhody s prací se staly v září, tak práci mám necelý měsíc. :) A jinak, já se vždycky ptám, nicméně mám "štěstí", že vždy když jsem se chtěla zeptat, tak to byl turista :D.

      Vymazat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)