KNIHOMOLNÍK | Proč se neřídit knižními recenzemi

Znám lidi, kteří jdou do knihkupectví a koupí si knížku. Pak jedince, kteří jdou do knihkupectví, podívají se na "bestsellery" a koupí si knížku. A pak lidi, kteří si přečtou recenzi a pak si tu knížku nekoupí. Nebo jo?

Podívejte se. Když člověk jako já napíše recenzi, v každém případě je naprosto neobjektivní. Knížka se mi líbila/nelíbila, subjektivní ráz z recenze nelze vymazat, protože knihu recenzovat také znamená mít s ní zkušenost, a zkušenost je vždy subjektivní. Což zase popírá ráz recenze. Tak jak to teda je? Jsem se do toho zamotala.

Když čtete recenzi, většinou se na závěru recenze dozvíte větu, která definitivně rozsekne vaše úvahy o nezakoupení knihy poté, co jste si přečetli řádek popisující neadekvátnost autorova sdělení, čili jste nikde nenašli spoiler. Zvědavost logicky narůstá, děj je dle popisu zajímavý (co když ta holka přece jen umřela?), takže věta "knihu rozhodně doporučuji" je konečným verdiktem.

V některých recenzích najdete upozornění, které vás informuje o případném spoileru v ní obsaženém. Stejně vám to nedá, stejně to otevřete, stejně zjistíte, že ta holka umřela, a pokud jste četli předchozí recenzi na stejnou knihu bez spoileru, kde jste toužili zjistit, zda ta holka umřela, tak teď jste ještě více zvědaví, protože zrovna vyvstává další otázka, a sice, jak ta holka umřela?
Jsem se i do tohodle zamotala!

I přes všechna úskalí zmíněná v předchozích odstavcích jste si pro tu knihu zašli. Samou radostí po dvou dnech čtení bez ustání zjistíte, že ta holka nejen že umřela, a nejen že cizí vinou a ještě k tomu ve vodě, ale ve finále ta holka bude naprosto nepodstatná! Počkat, to mi ale nikdo v recenzi ´neuved´! Rozhořčení a zklamání narůstá, tep se zvedá, a vás najednou napadne, uvést to všechno na pravou míru. A tak napíšete recenzi.

Neřiďte se knižními recenzemi. Recenze totiž plodí další recenzenty, co akorát dělají lidem v hlavě ´bordel´. Lepší je hned jít do knihkupectví a koupit si knížku, jak jsem psala na začátku.

Continue Reading...

MS v hokeji (perličky)

Už pár dní jsou Češi ve stavu nekonečného vlastenectví. A některé ženy se proměnily v zoufalky, protože doma mají kravál, a nemají šanci uspat dítě. Přesně tak. Máme v běhu hojekové mistrovství světa.

Je zvláštní pozorovat ty změny, které nastanou u většiny jedinců lidského společenství. A navíc toho českého. Já nikomu jeho lásku k hokeji neberu, to abyste si nemysleli, že jsem nějaká zarputilá ženská, která se na protest postaví před televizi a čeká, až její muž upadne z toho šoku do kómatu. To ne. Jen v tom nevidím žádný přínos. Jediným přínosem je pro mě ta chvíle, kdy je fajn, že můj partner sedí bez hnutí před televizí, sem tam zakřičí více či méně přisprostlé vulgarismy, ale nedělá mi v kuchyni bordel. To je hlavní.

Jeden takový večer, kdy se hrál zápas s Kanadou (mimochodem, co na ten výsledek říkáte? Já se přiznám, že jsem našim hokejistům moc nevěřila.), jsem si vyrazila s kamarádkou na pár skleniček vína, popovídat si, taková hezká dámská schůzka. Samozřejmě že jsme zabrousily do poloprázdné restaurace, okolní hospůdky byly nacpané k prasknutí a všichni přítomní bez hnutí sledovali nejbližší obrazovku. Ani piva si nelokli! A to mě přivádí k další myšlence. Já vůbec hokej sledovat nepotřebuju. O každém dalším úspěchu našich hokejových reprezentantů v zápase jsem informována křikem, slzami radosti (nebo si polili pivem obličej, nevím), a smíchem.

Asi po dvou hodinách povídání jsme se s kamarádkou rozloučily. Bylo před desátou večer, já se rozhodla ještě si trošku projít Letňany. A při procházce jsem si připadala jako v těch westernových filmech z divokého západu, kde je záběr na prázdné městečko, a jen vítr kolem mě pronese takový ten kus něčeho seschlého. Přesně tak Letňany v zápasovém večeru vypadaly. Pusto, prázdno. Hospody narvané, ve všech oknech se svítilo. A tady jsou moje postřehy z onoho večera:

• Když jsem procházela kolem jedné hospůdky, ozvala se neuvěřitelná salva: "Gól! Jéééé! Dobře hošíí!" Následoval ohromný potlesk, chvála našich hokejistů, a i přes ulici jsem slyšela, jak si pánové na to "ťukli" svými půllitry. A jak se přenos šířil do dalších televizních obrazovek, postupně se slovo "gól" ozývalo v každém otevřeném okně.

• Při procházce kolem jednoho paneláku jsem slyšela toto:
Muž: Hoď to tam do pi*e!"
Žena: Do prdele, nebuď sprostý!

• Procházím kolem další hospody, před ní stojí zaparkované auto s pootevřenými okénky, a na předním sedadle spí pejsek. Holt byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. V autě s hokejovým fanouškem.

• Po návratu domů můj muž rezignovaně prohlásí: "Prohrát s Kanadou, taková ostuda."


Tak si užívejte to davové šílenství, já si jdu udělat kávu.

Andrea

Continue Reading...

Jak fungují negativní emoce (perlička)

To že lidé umí vužívat emocí, i samotných lidí, je mi známo už dávno. Ale málokdo ví, že to dokážou i zvířátka. Nezřídkakdy se to stává u pejsků. V neděli jsem byla svědkem zajímavé výměny názorů, přemýšlení a vyčůranosti.

Byla jsem na návštěvě u přítelových rodičů. Od pátku do neděle. A oni rodičové mají ve zvyku brát každou neděli ráno na vycházku své pejsky. Dva kavkazáky a jednoho pejska plemene Shi-Tzu. No, vyprávění o dominanci a nesčetném sebevědomí až do nebe sahajícího onoho "šicáka" s puncem pocitu, že je velitelem smečky, podotýkám, velkých a majestátných psů, kteří by jej rozmáčkli jak bonbon, by bylo na další dlouhý článek. Touto větou jsem vám jej představila a teď bych se už pustila do vyprávění.

V neděli ráno se přidávám k přítelovým rodičům, říkejme jim třeba Ota a Janička. Ranní doba se volí proto, že lidí na procházkách v dané lokalitě není moc, což se majitelům dvou velkých kavkazáků hodí. Pejskové jsou na vodítku (i ten malý záškodník šicák). Abych vše uvedla na pravou míru, kavkazáci se jmenují Herb a Bubák, a malý blonďatý šicáček se jmenuje Keny. Vyrážíme. Krátce jdeme po silnici, poté se vydáváme do polí, kde nastane poprask.

Víte, Keny rád jí. Moc rád jí. Rád jí hovna. To snad ani slušněji napsat nejde, on prostě regulerně sežere jakékoliv hovno, které najde, na cestě, na trávě, ve vodě, to je jedno. Není dne, aby nepřišel totálně smradlavý, špinavý a odpuzující. Hlavně že si pochutná. A jelikož je to tvoreček, který má (prý) pod palcem celou smečku včetně té lidské, křik, pohlavky či výprasky mu nezabrání v jeho gurmánském potěšení. Prostě já mám rád hovna, já je budu jíst, a vy mi polibte prdel.
Takhle uprostřed polí jdu s Janičkou, povídáme si, Herb je puštěn z vodítka, a za námi kráčí Ota s Bubákem. Víte, oni dva kavkazáci se nemají moc rádi, proto se musí hlídat, aby se k sobě nedostali, jinak by se strhla rvačka. Ale ona hierarchie je na dlouhé a složité vyprávění.
Vykračujeme si s Janičkou, když v tom na nás Ota křikne, že Keny zase něco žere. Janička samozřejmě nezapomíná na výchovné metody, Keny dostane pohlavek, a je lehce "odhozen" z místa činu. Při tomto "odhození" se ozve z jeho malého chřtánu hodně sebevědomé vrčení na Janičku, které ji má jako uzemnit a způsobit, že se k tomu malému smradovi připlazí na kolenou s hovínkem v ruce a řekne: "Na, tady máš, hodnej kluk." Následuje tento sled reakcí:

1. Keny je odhozen.
2. Keny zlověstně zavrčí. 
3. Keny se zvedá.
4. Herb přemýšlí, co má dělat.
5. Herb se ohlídne na Bubáka, potom na Kenyho.
6. Herb přemýšlí. 
7. Herb se se zavrčením přiblíží k Bubákovi.
8. Ota se snaží Bubáka schovat vlastním tělem a upozorňuje nás na hrozící průšvih.
9. Herb napadá Bubáka, který se nechce prát.
10. Z Otových úst vyjde zlověstné "do prdele".
11. Já a Janička běžíme k nastalé události.
12. Herb je zakouslý Bubákovi do srsti.
13. Bubák vrčí. 
14. Pomáhám Janičce odtrhnout Herba od Bubáka.
15. Keny není vidět.
16. Herb je odtržen.
17. Keny není vidět.
18. Ota prohlíží Bubáka, zda nemá rány.
19. Bubák rány nemá.
20. Herb je potrestán.
21. Keny přibíhá.
22. Keny má radost.
23. Keny sežral hovno.
24. Janička právě rezignovaně prohlásila: "On to hovno sežral."
25. Keny vítězoslavně kráčí vpřed.
26. Herb poslouchá jako hodinky.
27. Ota nás obviní, že nejsme jakožto dvě osoby schopné uhlídat jednoho psa. 

Víte, Janička Kenyho chování hezky označila za využití vyvolání negativních emocí. Podobně to vypadalo na jedné z dřívějších vycházek, kdy Janička venčila sama, a psi se začali rvát. Samozřejmě byla zaměstnaná těmito dvěma psy, a Keny využil nastalé situace a jal se užírati z mrtvého ptáka, který ležel opodál (vzhledem k ochraně daného druhu ptáka nebudu jmenovat).  

Keny se z vycházky vrátil totálně smradlavý, špinavý, ale s hrudí vpřed a hlavou vztyčenou. Nabral myšlenky, že je vítězem nedělního dopoledne, a za to byl nemilosrdně umístěn do vany a okoupán. Pusu mu už nikdy nedám. 

Andrea

Continue Reading...

FEJETON | Deset důvodů, proč je svátek všech zamilovaných "vopruz".

Mám dojem, že úplně stejně se jmenuje jeden film, ale já ho neviděla, tak mi povězte aspoň, o čem je. :D V článku Vám představím deset naprosto racionálních důvodů, proč se na Den sv. Valentýna úplně s klidem vykašlat.

Continue Reading...

FEJETON | Co by měla vědět každá žena, když je ženou

Přeji Vám hezký (i když upršený) den. Dnešním stručným článkem bych chtěla poukázat na způsoby svádění žen muži. Nejde o kritiku, ale o fascinaci mužským pokolením. Ostatně, jako vždy.

Včera jsem odcházela večer z práce. Má pracovní doba končí po osmé hodině večerní, poté se odeberu směrem k metru. Po pár desítkách metrů od mého pracoviště jsem míjela dva pány. Vlastně, pána a mladíka. Věkově asi 50 a 24 let. Hýřila jsem dobrou náladou, usmívala se, ale myslím, že to není to, co kolemjdoucí přitáhlo. Měla jsem na sobě oblečení, které ukazovalo ženskost. Navzdory škaredému počasí, ve kterém všechny ženy splývaly ve svých šedých a černých kabátech a bundách, já zářila na desítky metrů ve svém jediném kousku bílého oblečení.
Prošla jsem kolem obou mužů s úsměvem, po chvíli jsem se zastavila, abych vyhledala v kabelce svůj deštník, začínalo pršet. V tom okamžiku se ke mně oba přiřítili, a starší pán mi položil otázku.

Dialog bych s dovolením uvedla přesně celý. V situaci vystupuji já (žena - Ž), pán (P), a mladík (M).

P: (fascinovaně si mě prohlíží) Prosím vás, vy studujete psychologii?
Ž: Ne, vypadám na to?
P: No já jsem takové oblečení na ženě ještě neviděl, je to originální.
Ž: A oblečení něco vypovídá o studijním zaměření?
P: A co tedy studujete?
Ž: Právo.

(Do řeči se vkládá mladík...)

M: Takže vy se chcete stát součástí té skupiny lidí, která před chvílí prohlásila, že vymahatelnost práva v našem práva neexistuje?
Ž: Ano, ale člověk s odvahou, pěknou vyřídilkou a dobrou znalostí zákonů dokáže člověka v právu opravdu obhájit. Jen musí vědět, jak na to. Nejsem kariéristka, ale někdo, kdo se o tento obor skutečně zajímá, byť se zdá sebevíc zmatený.
P: Víte, já včera podepsal rozvodové papíry, ani nevím, co v nich bylo. Já bych tomu stejně nerozuměl.
Ž: Ano, rozvody se stávají, nicméně přečíst si žalobu či jakýkoliv jiný právní dokument patří k základní výbavě člověka v právním vztahu s jinými osobami.
P: Ale já bych tomu stejně nerozuměl...
Ž: Tak když tomu nerozumíte, postačí vám právní rady. Správný právník si s vámi sedne a SROZUMITELNĚ vám vyloží vše, nač se potřebujete zeptat.
P: Vážně? A jak poznám, že je to srozumitelně?
Ž: Až tomu budete rozumět.
P: A jak dlouho to trvá, než tomu budu rozumět?
Ž: (i přes nutkavou potřebu jít se do kouta pořádně hystericky vysmát udržuje skelný pohled a trpělivě poslouchá...) To záleží na míře vaší inteligence a schopností pochopit řečené.
P: Aha, tak tu já mám dobrou, víte, Einstein vymyslel prvočíslo tak, že strčil číslo mezi dvě písmena. A mimoto stoicismus je taky zajímavý, ale iracionální myšlení k Sokratovi bohužel patří...
Ž: Pane, já si ráda poslechnu jakékoliv názory, nicméně stojíme půl hodiny v dešti a já bych ráda šla domů.

(Opět promluví mladík...)

M: (směrem k pánovi...) Tak už paní doktorku nech, víš přeci, že za právní rady se platí.
Ž: Já studuji první ročník.
M: Omlouvám se paní doktorko.
Ž: (vzdává jakoukoliv možnost objasnění situace...) No nic pánové, jsme skoro v metru, já vám přeji krásný večer a vám pane hodně štěstí při rozvodovém řízení.
P: Ano, i vám. Jsem rád, že máte na věc takový čistý pohled.
M: (míří propiskou na mé oblečení...) A paní, běda tomu, kdo vám zašpiní to krásné bílé oblečení!
Ž: Na to si dávám pozor, věřte mi.

(Žena se chystá odejít na eskalátory, když v tom ji mladík chytá za ruku a ohlíží se po skupině osmi hasičů, která zrovna do metra přišla...)

M: Počkejte chvíli paní.

(Mladík přichází ke skupince hasičů a prosí je, aby mi dělali doprovod do metra. Hasiči se na mě uznale podívají, usmějí se na mladíka, který má lehce vypito (ano, zcela při smyslech úplně nebyl), potom věnují úsměv mně, a já s hlasitým "na shledanou" konečně vstupuji na eskalátory.)

* * * * * * * * * * * *

Zážitek to byl pro mě vskutku kuriózní. Je pro mě fascinující, že i muž určité úrovně (což o dvou mužích výše neplatí) ze sebe dokáže udělat blbce jen proto, aby se zalíbil ženě. Pánové mají svou úroveň. Dokáží být milí, galantní, slušní, umí složit kompliment. Ale jen, pokud mají sebevědomí zdravé. V opačném případě dochází k situacím, jako např. k té, kterou jste četli výše. Já osobně jsem se setkala s těmito typy snahy o upoutání pozornosti:

1) Cizinec mě pozval na kávu s tím, že má rád malby, a mě by taky mohl namalovat.
2) Neznámý muž mi chtěl podržet dveře v soupravě metra.
3) Můj parfém prý podlamuje kolena. A staví do pozoru něco jiného.
4) S nadějí, že mi je přes třicet, mi pán představil své dvě děti a řekl, že nemají maminku.


Pánové, ať se vám svádění daří.

Andrea

Continue Reading...

FEJETON | Jak poznávám Prahu

Když se člověk z Moravy přestěhuje rovnou do hlavního města naší malebné země, myslím, že Prahu zvládá jakžtakž s přehledem, protože už ji přeci mnohokrát navštívil jakožto turista. Když se přestěhuju do Prahy já, nejsem turistou, ale posměškem.

1. První den v Praze jsem zůstala zalezlá v bytě a přemýšlela, jak jej zvelebím, aby se nám tam s přítelem líbilo. Do toho jsem usilovně četla nabídky prací uvedené na internetu. Po pár nabídkách jsem navštěvovala pohovory. Na jeden takový jsem se rozhodla vydat pěšky. "Z Letňan do Hloubětína to bude určitě kousek," pomyslela jsem si. Do navigace zadán cíl, a vyrazila jsem. Poté, co jsem se mně neznámým způsobem dostala na hlavní tah, kde mě snad stodvacetikilometrovou rychlostí míjela auta, ve kterých řidiči usilovně přemýšleli, jestli jsou teď v móde prostitutky v kostýmcích na pracovní záležitosti, jsem svůj boj vzdala a volala jsem personalistovi, že se nedostavím z důvodu náhlé nemoci.
2. Při přestupu z metra C na metro B jsem si to "štrádovala" k eskalátorům (Nesnáším ty nesmysly, člověka zdržují, a ty na "béčku"  navíc mají asi dva kilometry, tudíž je vždy vybíhám.) Chtěla jsem vstoupit na ten nejvhodnější jedoucí schod, ale překvapila mě jejich vysoká rychlost, takže jsem byla asi v půlce eskalátorů odváta směrem vzad a já si docela šikovně seběhla takových deset schodů pozpátku.
3. Při hledání OC Letňany jsem se mně neznámým způsobem octla uprostřed staveniště kancelářských prostor mezi dělníky. Na opačné straně, než OC Letňany sídlí.
4. Když jsem OC Letňany našla, běhala jsem po parkovišti s navigací, abych našla vchod. Přítomné policisty jsem ujistila, že nejsem nebezpečná.
5. O přestávce v práci během školení jsem si chtěla zaskočit do Palladia podívat se na cenové rozpětí "místních" jídel. Se slovy: "Vrátím se za patnáct minut" jsem odešla. Po necelé hodině jsem volala nouzově mému školiteli, ať mě přijde vysvobodit, protože jsem zabloudila a nebyla jsem schopná najít východ. A cedule mi nepomohly, já chodila pořád v kruhu. A podívat se na informační tabule? Nebylo možné, protože u nich bylo plno. Aspoň jsem nebloudila sama, měla jsem s těmi Francouzi vytvořit pátrací tým.
6. Jeden z pohovorů se měl uskutečnit na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Stanice metra se jmenuje stejně a východ z něj je přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Ani tato fakta mi nezabránila položit na náměstí jednoduchou otázku: "Prosím vás, kde je Náměstí Jiřího z Poděbrad?" Muž s dostatečně vykoulenýma očima ukázal pod sebe na zem.
7. S významným "hm" jsem se proběhla po Karlově mostě.
8. Národní muzeum jsem označila za "nešvar určený ke kolaudaci."
9. Ruska se mě ptala, jestli nemám kapesník. Moje odpověď: "Ano, nábytek na splátky si koupit lze, ale to musíte na prodejnu." To, že jde o kapesník, jsem pochopila až z její simulace smrkání, přičemž o simulaci fakt nešlo.
10. V tramvaji se sem tam prochází pán jménem revizor, který chodí s takovou plackou v dlani, na které je znak, který jsem doteď úplně nepochopila, ale vím, že tu placku mi neukazuje pro nic za nic. Nastalá situace (revizor označen písmenem R, já písmenem A):

R: (Ukazuje placku)
A: (Se sluchátky nevnímá a ignoruje to, jelikož tu placku nikdy v životě neviděla)
R: (Podruhé ukazuje placku)
A: (Opět ignoruje)
R: (Ukazuje placku) Prosím vaši jízdenku slečno.
A: (Se sluchátky v uších neslyší ani jedno jeho pronesené slovo a začíná ji vytáčet, proč ji ten chlap otravuje)
R: Vaši jízdenku prosím.
A: (Vytahuje jedno sluchátko) Cože? Hele nech si ty kecy a dej mi už konečně pokoj.
R: (Velice trpělivě a pomalu opakuje) Vaši jízdenku prosím.
A: Ježiš ahá, pardon, tady ji máte.
R: Výborně, děkuji.


Jsem vděčná a plna obdivu za revizorovu trpělivost, myslím, že od jiného muže bych už dostala pokutu.

Tolik k mému prozatímnímu životu v Praze.

Andrea

Continue Reading...

Soužití s mužem chce trpělivost aneb perličky.

Na jednom blogu jsem si přečetla zajímavý článek, ve kterém slečna uvažovala nad tím, jak pochopit muže. Trefně článek zakončila větou "Potřebuji školení". Čímž mě inspirovala k sepsání mých dosavadních zkušeností s muži (a na to, že jsem s mužem oficiálně jen dva roky, je jich nějak moc), respektive s mužem, protože jsem si našla svého prvního přítele v sedmnácti a jsem s ním doteď, přičemž je mi skoro dvacet. Prostě ty chlapy nepochopíme ani na smrtelné posteli, každopádně toto je takovým mým posledním přáním, než opustím tento svět. Aby mě před smrtí něco tzv. "osvítilo" a jednou větou mi byla sdělena podstata bytí mužů a vysvětlení jejich chování. A to si odnesu sebou do hrobu. V článku můžete najít pár pro mě absolutně nepochopitelných věcí ze života s mužem.

Při psaní tohoto článku myslím na svou maminku. Jak mi už několikrát říkávala větu: "Nesnaž se. Chlapy nikdy nepochopíš." (Tuto větu budu šířit i já, a myslím, že se bude šířit dál po celé generace. Stala se mou mantrou. Díky mami.) Dokazuje to i její, mnohdy rezignovaný až zoufalý výraz, když můj tatínek něco špatně pochopí, nepochopí, udělá špatně, nebo neudělá vůbec. Takovým situacím se už ani nedivím, protože jsou běžné. Přídomek "běžný" získaly situace i v mém životě s mužem.

Než se pustíte do čtení těch situací, kdy mi šla hlava kolem, respektive nešla kolem, ona se na mě podívala s očima obrácenými v sloup, otočila se elegantně na patě a řekla: "Ty jsi ale blbá, proč jsi sakra s chlapem? Vystačíš si sama." Když totiž takové situace nastanou, pokládám si otázku, jak je možné, že všichni chlapi, se kterými jsem měla možnost se setkat, nějaký čas pobýt nebo si popovídat, jsou úplně stejní.

A když dojde na situace, ve kterých já jako žena absolutně nerozumím jejich počínání, říkám si, jestli je chyba na straně ženy nebo muže. Přičemž tady dojde samozřejmě k rozkolu, protože žena zastává názor, že vždy může za nastalou situaci či absolutní nesmysl chlap, protože nepřemýšlí. Načež se v obranném postoji chlap vytasí s větou: "Nemysli, nepředpokládej, a raději mi to příště pořádně vysvětli." To je chlapova univerzální omluva na všechno. Že za to můžu vlastně já. Ale ani je nenapadne, že tímto nám ženám ukazují, jak jsou tak primitivně nastavení, že potřebují manuály ženami vytvořené. A to se vy chlapi ani trochu nestydíte? Jak je potom možné, že vás my ženy i přes to máme tak rády, nedej bože, že vás milujeme?! Když jste na zabití?!

Milí pánové, tady nedělám z žen bytosti, které jsou stvořeny z dokonalosti, ale ptám se, proč tomu tak je. Protože chlap bez ženské (vypustíme nyní sexuální orientace jiné než heterosexuální) nemůže přežít. Nelíbí se vám to? Budu ráda za každý názor, který má racionální podtext a logiku.

* * * * * * * * *

Aktuální přehled nepochopitelných výroků a situací (pro lepší přehlednost účastněných osob nazvu v konverzaci muže mužem (M) a ženu ženou (Ž):


Situace číslo 1:

• Jsme v obchodě, můj muž si vybírá pečivo. Po chvíli si vzpomenu na to, že jsem si chtěla koupit kefírové mléko, přičemž jsem zapomněla, jak se vlastně to mléko jmenuje.

Ž: Tak si ještě můžeš na cestu koupit to mlíko, jako já někdy, no takové to ochucené jak bývá, jak se to jmenuje?
M: Hm..
Ž: Sakra tak jak se to jmenuje? Já si nemůžu vzpomenout.
M: Hm, bílé.
Ž: (odchází s výrazem naprosté rezignace k pokladnám a hlesne na muže přes rameno) Nechci být sprostá, ale to si ze mě doprdele děláš srandu?!



Situace číslo 2:

• Jsme doma, je večer, já se vrátila z nákupu, muž objevuje v košíku umístěném na lednici sladkosti, které jsem nakoupila. Něco na mlsání doma, něco pro něj na cestu. Nachází se tam dvě Delisy (jedna pro něj a jedna pro mě), sušenky a balíček bonbonů.

M: Jé ty jsi koupila ty hnusné, to jsi nemohla koupit kokosové?
Ž: Hele, když něco chceš, buď mi to řekneš, nebo vyfasuješ seznam a půjdeš nakupovat sám, přičemž dostaneš útratu na můj nákup důležitých věcí a kraviny, které si přeješ ty, si koupíš za svoje. Jasné?
M: Hmm jsi zlá. A můžu si to sníst? (držíc v ruce jednu Delisu)
Ž: No samozřejmě, vždyť je to pro tebe.

• Druhý den přichází můj muž za mnou do práce, sedne si přede mě a povídáme si, je chvíli před zavíračkou.

Ž: Tak co, oběd byl dobrý? Snědl jsi ho?
M: Hm, králík se ti povedl, ale moc ho nemusím. Uvažoval jsem, že si dám místo něj těstoviny s kečupem...
Ž: (vyvalí oči, zrychleně dýchá) Říkala jsem ti před nějakou dobou, že chci slyšet věci, které jíš nebo nejíš. Dokud neřekneš, bude uvařeno to co bude uvařeno, a ty si jez co chceš. Králíka ti znechutila tvoje babka svými způsoby přípravy. U mé mamky králíka jíš s chutí.
M: Hm, tak jsem měl ještě hlad tak jsem snědl ty dvě Delisy.
Ž: (vyvalí oči, zrychleně dýchá, poklepává nohou) A proč dvě?! Vždyť jednu jsem měla na zítřek do práce!
M: Né ty jsi mi říkala, že to je pro mě a můžu si to sníst.
Ž: (držíc se za hlavu, slzy na krajíčku a přemýšlejíc jestli od nastupujícího zoufalství, záchvatu smíchu nebo naprosté beznaděje) Já jsem ti říkala, že je tvoje, když jsi držel tu jednu. Je snad logické, že když koupím dvě, a my jsme taky dva, že to bude pro nás dva. U vás v rodině jsi viděl, že když tvoje mamka koupila dvě stejné sladkosti, snědl sis jednu, a jednu jsi nechal mně. Tak proč takto nemůžeš uvažovat i v našem případě?!
M: No tak mi to máš vysvětlit, ty jsi ale řekla že jsou moje.
Ž: Ahá, takže je to vlastně moje chyba?! Počkej.. No jistěěě, já vlastně zase předpokládala, že to pochopíš, to ti to mám vysvětlovat jako debilovi?
M: Jo.

Poznámka: Možná vám přijde absurdní, že jsem se rozčilovala kvůli jednomu snězenému oplatku. Nicméně já jsem strašné prase, jídlo zbožňuju, a jak mi sáhne někdo na nějaké, které náleží mně, neznám se a mohu i ublížit.

Otázka k zamyšlení: Čí to tedy byla chyba? Moje? Mého drahého muže, který měl štěstí, že přežil? Dámy, pánové...



Situace číslo 3:

• Přicházíme s přítelem domů z práce (ten den, kdy jedl králíka a Delisy), odemykám dveře, vstupuji dovnitř a na dřezu leží talíř s kostmi toho králíka.

Ž: Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co to tady ještě dělá?
M: Vždyť jsi říkala, že kosti mám dát na talíř...
Ž: ...a vyhodit.
M: Né ty jsi řekla že to mám dát na talíř....
Ž: ... a vyhodit.
M: (beze slova, kouká se na mě)
Ž: No nekoukej se na mě tak, přijde ti to snad jako standardní situace, že obereš maso, kosti hodíš na talíř a necháš to na dřezu?! Zvlášť když máš koš metr vedle toho talíře, akorát trošku jižněji?
M: No počkej, ale ty jsi říkala, že je to třeba vyhodit. Tedy to nepatřilo mně.
Ž: Ale ale, už jsme zase u Pana Seta. Jenže Seto dneska nepřijde, tak to seber do sáčku a vyhoď.
M: (odchází na záchod) No jooooo.
Ž:  (s hrůzou sleduje, že dřez je pokrytý špinavým nádobím, nicméně má úsměv na tváři)
M: (vyjde ze záchodu) Co se na mě tak koukáš?
Ž: Rozhlédni se kolem sebe. Co vidíš?
M: Co je zase?
Ž: (ukazujíc prstem na nádobí) Šup šup, je večer, a ty odjíždíš, a rozhodně tady po sobě nenecháš takový bordel.
M: (s bručením si vyhrnuje rukávy a začíná s mytím nádobí) Jsi zlá.
Ž: Ne, jen napravuju to, za co se mi omlouvala tvá maminka.
M: Za co?
Ž: Za chyby ve výchově.

Poznámka: Pan Seto vznikl za situace, kdy můj muž neustále říká "ono se to uklidí, to se umyje, to se vyčistí, to se opraví". Že se to prostě samo udělá. Odtud Pan Seto.

* * * * * * * * *

Těch situací je ještě spousta, ale to byste byli značně unavení při čtení tak rozsáhlého článku. Takže mějte se krásně, dámy, buďte trpělivé jako já a muži, buďte své ženě pomocí, ne přítěží.

Andrea

Continue Reading...

FEJETON | Péče o dítě - 2. část (doma)

V minulém článku jsem vám představila mého bratrance Adama jakožto Ďáblovo dítě, kterého by se většina měla vyvarovat (nebo kolem něj chodit v ochranném obleku se štítem v ruce). Popsala jsem vám návštěvu zoo, jak se Adámek choval, a článek byl zakončen příjezdem k nám domů.
V tomto článku bych vám ráda představila, jak vypadá takový den a noc s tímhle malým indiánem.

Continue Reading...

FEJETON | Péče o dítě - 1. část (ZOO)

Přeji pohodové úterý milí čtenáři. Není to tak dávno, co jsem napsala v článku Letní plánování svou neutuchající touhu po mém malém bratranci Adamovi. Ódy, které jsem na něj pěla, se rozplynuly jako mlha v odpoledních hodinách. Já totiž nečekala, že se na mě ten malý Satan přisaje. Omlouvám se za výraz, ale jinak jej snad ani nazvat nelze.
Článek, který se chystáte číst, je prvním dílem, jelikož zážitků ze zoo i ze samotného "ubytovávání se" je až až a to by bylo na hooodně dlouhý článek.

Continue Reading...

FEJETON | Tajemství pánských e-zinů (2. část)

Přeji vám hezkou polovinu týdne :). Překvapilo mě, jaké reakce vyvolal předchozí článek ´Tajemství pánských e-zinů´. Čímž nemyslím negativní reakce, ale úsměvné e-maily, milé a stejně úsměvné komentáře, za které vám moc děkuji, a také žádosti v podobě e-mailů od různých online "surfařů", kteří by se rádi zasmáli nad mužskou blbostí přirozeností. Protože ale všechny e-ziny "povídají" o tom stejném pořád dokola, nemůžu vyhovět těm, kteří chtěli článek s dalšími hláškami z těchto serverů. Nicméně vyhovím té skupince lidí, která stojí o zveřejnění takových pánských online magazínů.

Kulturně i sprostě. Tak vypadají pánské e-ziny!

Upozorňuji, že jde o obsah, který může být nevhodný pro lidičky, kterým nebylo ještě osmnáct. Nebo patnáct? Hloupé zákony co, ale to, co teď myslím, by vydalo na další úvahu, u které byste si museli dát silné kafe.

Continue Reading...

FEJETON | Tajemství pánských e-zinů (1. část)

Včera jsem při surfování na internetu našla stránku (zapomněla jsem její adresu), kde pán kritizoval dámské magazíny, kde najdete testy, osudové muže, návody, jak si udržet partnera, jak jej najít, jak jej svádět, jak jej líbat atd atd. Já tyto "duchaplné" magazíny nenávidím, pouze se bavím nad mentalitou jejich redaktorek a žen, které těmto článkům věří. Neříkám, že jsou všechny špatné, ale je potřeba to brát s hodně (opravdu hodně) velkou rezervou, protože přeci jen jde o subjektivní pohled dané redaktorky, ne o ucelený pohled v globálním měřítku.

Continue Reading...

FEJETON | Maturant a hospodářské zvíře

Zdravím vás po dlouhé době,
opět se naskytla příležitost prokrastinovat a opět není lepší způsob, než stížnostmi. No, ono posledních pár týdnů je potřeba vidět i humorně, jinak bych umřela na odumření mozkové kůry. Ale to je zase moje blábolení.
Jak již všichni víte (no jasně, určitě že jo), za dva týdny (sakra, tak brzy?!) maturuji. No, to zní moc elegantně, prostě půjdu podělaná strachy do své kmenové třídy (no to je název tohle) předvést maturitní komisi, jak jsem chytrá a jak mě ten dějepis baví a je důležitý pro můj život". Tedy, aspoň, doufám. Protože po úmorném učení se o dějinách našeho malého českého státečku, kdy kupec Sámo nakonec místo obchodování flámoval na bojišti s knížetem Měškem a pak si vesele vládl v tom našem českém státečku, už docela pochybuji o svém duševním zdraví. A to si vemte, že teprve maturuji! Až budu na vysoké (ehm, pokud se tam vůbec nějak dopracuju (možná úplatky pomůžou, inu,jsme v českém státě přeci), tak to už se buď definitivně zblázním, nebo vstoupím do kláštera.
Jenže! Co se stane, když maturant bydlí na, řekněme, minifarmě?

Povím vám pohádku. S naší rodinou bydlíme ve vesničce v nejvýchodnějším cípu naší země (vesnička je relativní pojem, po opravě nové cesty jsme tak na úrovni naší hlavní metropole dle frekvence aut, a to i z Brna tady jezdí!) a máme zvířátka. Všechna, která si dovedete představit na farmě. A před pár dny se narodilo naší kravičce telátko. Malá, hnědá, krásná kravička s velkýma, upřímnýma očima. Taková klidná, šikovná. No rozplývala jsem se nad ní, navíc když jsem ji krmila, to jsem se rozpustila úplně. To jsem se ale přepočítala, protože taková malá kravička umí víc, než si myslíte.

Víte, jak to vypadá, když ji mám jít nakrmit? Mlíčko z flašky je chutné, to ano, ale až takové skotačení bych nečekala. Popíšu vám to krok po kroku.

1. Ohřívám mléko, přesně dva litry. Netrpělivě stojím u sporáku, když v tom si vzpomenu, že mi určitě přítel napsal smsku. Musím si zajít pro mobil (vztah na dálku je někdy dřina, víte?). Když se vracím s mobilem v ruce a očima zamilovaně upřenýma na jeho displej, zkouším teplotu mléka a zjišťuju, že již brzy se dostaví bod varu, a tedy kravičku jen tak nenakrmím. Sakra.
2. Odcházím směrem ke kravičce, foukajíc do přehřátého mléka a doufajíc, že zchladne.
3. Bohužel, mléko zchladlo asi o půl stupně, kravička pláče, a já zmateně pobíhám dokola. To je pech!
4. Po patnácti minutách mého zběsilého pobíhání je mléko tak akorát a já odcházím za kravičkou.
5. Kravička vstává až jakmile se jí omluvím, a po třech odvraceních hlavy se konečně vrhá na mléko.
6. Malá se krmí a já jsem spokojená. Po pěti minutách mě ale ta spokojenost přejde.
7. Kravička se odtahuje od flašky a zběsile pobíhá a skáče kolem mě. Přitom se dvakrát bouchne do hlavy o dveře a já stojím s flaškou opodál, doufajíc, že se kravička dožije dalšího loku mléka. 
8. Povedlo se! Kravička se zastavuje, protože v euforii úplně zapomněla, že má před sebou zoufalce s flaškou mléka, pohledem upřeným na mě mi přikazuje, ať jdu blíž. Kupodivu její velké, upřímné oči zaberou a já se bez mého vědomí posouvám směrem ke kravičce.
9. Kravička opět pije. Je klidnější. Co tři minuty se vak prudce odtáhne a radostným skokem způsobí menší zemětřesení. Když mi vrazí do nohy, já to odnesu dvojnásobně, protože se navíc bouchnu hlavou o ten proklatě nízký strop.
10. Dokrmeno. Kravička si ještě pečlivě otře svou hubu od mlékové pěny do mých kalhot, já se usmívám, v duchu ji však proklínajíc. Kravička má ale navrch, moc dobře ví, na co myslím, takže před tím, než se ke mně otočí zády, aby pokračovala v relaxaci, mě obdaří pohledem svýma velkýma, upřímnýma očima. To mě samozřejmě dostává na kolena a té malé potvoře bez mého vědomí daruju pohlazení po hlavě.
11. Kravička spokojeně ulehá, já se obracím s vědomím, že jsem odvedla dobrou práci, a že za další čtyři hodiny mě toto divadlo čeká znovu.

A výsledek?
• Kravička vypila dva litry mléka. Splněno.
• Kravička se bouchla dvakrát méně, než včera. Úspěch.
• Moje kalhoty mají na sobě deseticentimetrovou vrstvu pěny a slin. Znak dobře odvedené práce.
• Moje hlava snesla čtyři nárazy. To je dvakrát více než včera. Ale zřejmě jsem zapomněla půlku maturitních vědomostí.


Taťka však koupil takový speciální kýbl na krmení telátek, takže můžu začít s navrácením maturitních vědomostí do mé hlavy. Držte mi palce.

Mimochodem, pořád dokola poslouchám tuhle dámu. Je fakt dobrá a evokuje to ve mně představu svůdného tance, nevím ale proč, možná ta hudba .... :D

A jak vy se máte před víkendem? :)

Continue Reading...

FEJETON | Pecka jménem maturitní ročník

Těžký život maturanta. I tak se dá popsat nekonečné období vypitých hektolitrů kávy, moře slz, dokonce i usínání mezi studijními materiály. Uvědomujete si vůbec, že jsme zase otroky našeho státu? Kdybychom neodmaturovali, nepůjdeme na vysokou školu. Když nepůjdeme na vysokou školu, bude málo peněz, neřkuli vůbec žádné, tedy málo daňových poplatníků. Tedy chudáci poslanci začnou vystupovat jako pouliční umělci, plačící nad snížením platu z 500 000,- na 300 000,-. Složité? Ale kdeže. Když přidám trošku egoismu a sebestřednosti, tak prostě na nás maturantech závisí budoucnost naší země. Být maturantem není jednoduché, víte? Vstupem do nového roku to začíná, optimistickým přístupem a nabitým studijním plánem to pokračuje, a bohužel, slzami to končí. Mnohdy. Někdy se přidají i cigarety, alkohol, nějaký ten "šňup", ale pak světe div se, maturita je v kapse. Příšerná perspektiva. Ale já vám ukážu můj pohled na věc.

I takhle může dopadnout příprava na maturitu.

Začátkem školního roku jsem byla plná elánu, energie, s vypracovaným čtyřstránkovým studijním plánem. To bylo září.

V říjnu jsem zjistila (já hloupá), že se musím propracovat ke dvěma vysvědčením, ne pouze k jednomu, a elán společně s pracovním nasazením mě přešli. Bylo nutné vypracovat nový plán.

V listopadu mi začal přípravný kurz na přijímačky na práva. Optimismus a radost vystřídalo zděšení z toho množství papírů s úlohami typu: "Ve které zemi spí pan Bubíček a pan Ratlíček, když pan Minúsek spí v zemi rašeliniště, ale ani jeden nespí v zemi, kde svítí slunce?" Mimochodem, studijní plán není na světě, ale v přípravné fázi.


V prosinci si říkám, jak rychle to utíká, že za chvilku už maturuju, a že neumím zhola nic. Přichází tedy na řadu tisknutí maturitních otázek a jejich první čtení. Nepřipomíná vám to legislativní proces? Mimo to se usilovně připravuji na přijímačky na práva a modlím se, aby společenské vědy nebyly tak hrozné. Bohužel, přepadají mě slastné myšlenky na asistovanou či jinou sebevraždu a nostalgické vzpomínání na pana Bubíčka s panem Ratlíčkem z listopadu.

V lednu si již vypracovávám studijní plán a věším si jej na zeď. Následně je zmačkán a vhozen do odpadkového koše. Tam mě ty povinnosti na papíře straší až do příjezdu popelářů. Do toho mám ohromnou radost, že mám za sebou první pololetí, na vysvědčení se neusadila žádná pětka, a já se tedy můžu pořádně učit na maturitu. Světe třes se.

V únoru se třesu já, protože jsem přesvědčena o existenci druhého vysvědčení (i když v hloubi duše si přeji, aby to druhé vysvědčení odnesli na jinou planetu), stále ještě nematuritního (krucinál) a studijní plán letí opět do koše. Probíhá však druhé čtení maturitních otázek a nové zjištění, že stále vím úplné hovno. Tak! Navíc mě čeká první kolo přijímaček na práva. Snad jsem pečlivě připravená a pan Ratlíček s panem Bubíčkem mě podrží. A myšlenky na sebevraždu se mění na touhu po nějaké omamné látce, protože jsem ve stresu, jestli vůbec dorazí přihlášky všem školám, které jsem se rozhodla obohatit svou budoucí přítomností.

V březnu jsem utěšována, že druhé vysvědčení se blíží, a zároveň vyděšena k smrti zprávou, že maturitní taky. Navíc mám za sebou druhý termín přijímaček na práva, kde jsem si mezi ostatními připadala jako bambusová tyčka. Tupá, dutá. A vysoká. A zelená k tomu.


V dubnu začíná pravý teror, druhé vysvědčení je tady. Po dlouhém modlení se k bohům naší galaxie se 28 lidí raduje, že bude připuštěno k maturitě. Já jsem mezi nimi. Náročný školní rok, který nás ale posunul do toho pravého maturitního.
Do toho Poslední zvonění, tedy učení se automaticky odkládá. Studijní plán letí do koše. Přichází pozvánka na další přijímačky, tentokrát v Brně, a já s hrůzou zjišťuju, že jsem do svého studijního plánu nezahrnula TSP. Inu, vypracovávám si nový studijní plán. Loučíme se s učitelkou, jak nám bude strašně chybět to její hulákání, přidáváme volejbalový míč (je nadšenou učitelkou tělocviku) podepsaný 28 zoufalci, s výstupním listem ještě obíháme instituce našeho gymnázia (po čtyřech letech konečně vím, kdo je u nás knihovnicí a kdo ekonomem), a s přáním úspěchu u maturity (strč si ty kecy ženská někam!), odcházíme domů.
Poslední zvonění proběhlo, bohužel jsme byli v lokalitě, kde se to hemží bezdomovci, takže kromě smradu jsme nic moc nevybrali (aspoň jsme byli lidem pro smích). Ale zážitek to tedy byl. Kdy jindy můžete potkat pračlověka v ulicích, navíc žebrajícího, viďte.
Přípravy na TSP jsou v plném proudu (konečně) a já konečně zjišťuju význam slova perzistentní. Jen z té hromady srdíček, hvězdiček a křížků v logickém myšlení se mi nějak motá hlava. A to si představte, že je to jedním z kritérií pro přijetí na VŠ. Kristova noho.

A to je konec mého vyprávění. Tento výtvor vznikl na konci dubna. Velké grand finále (jestli jsem odmaturovala), se nedozvíte. Jen abyste měli představu, že krom maminek na mateřské dovolené mají i maturanti svoje bolístky.
Jenže z jiného pohledu (který jsem objevila před půl rokem a přijala asi před týdnem), to vypadá takhle: Za pár let na VŠ budu na ten maturitní ročník nostalgicky vzpomínat. Je jen jeden, tak si ho pořádně užijte! :)

Continue Reading...