TRAVEL | VOAYER: výstava, na které vám hodina a půl stačit nebude

Někdo by si mohl říct, že kontroverznosti vybočující z davu jsou odsouzení hodné. Ženská část populace by tvrdila, že se musí jít podívat na ty, které jsou silné a sebevědomé. Mužská část populace by se zřejmě šla podívat už z principu mužské existence. V Praze se konala výstava Voayer. Já tam byla, a přesně nějaký takový typ kulturní akce chci zařadit do své rubriky. Musím vás upozornit, že výstava Voayer se věnuje vystavování nahých, skutečných žen. Čili pokud se již někdo teď zvedl znechucením ze židle, ať prosím ve čtení pokračuje. Stejně jako ostatní. Někdo vám totiž musí ukázat, že to není jen o nahých ženách.

Continue Reading...

TRAVEL | Rujána / Rügen a její kouzlo

Před pár dny jsem se vrátila z pětidenní dovolené na německém ostrově zvaném Rujána, německy Rügen. Pro někoho netypická lokalita, možná i netypická dovolená. Já jsem však typ člověka, kterého nelákají jen slunné pláže, pohlední jižani nebo nicnedělání v areálu hotelu. Odjakživa jsem milovala hory, zajímavá zákoutí, muzea, a hlavně dějiny. Právě proto jsem pro mě a mého partnera vybrala tuto lokalitu. A dny to byly zajímavé, a hlavně poklidné. A přesně o to s partnerem usilujeme dva roky, protože dva roky jsme nestrávili čas jen spolu, bez počítače, rodiny, práce, starostí.

Nebydleli jsme v hotelu, ale v domečku jednoho starého manželského páru, který měl k dispozici podkrovní apartmá k pronájmu. Cena hezká, vybavení perfektní, útulno, čisto. Nebyl důvod váhat. Navíc onen manželský pár byl velmi příjemný a vstřícný; sice neuměl anglicky, my zase německy (to jsou trable), ale nějak jsme se domluvili, vždy to nějak jde :). Domeček byl zhruba kilometr od pláže, což ovšem vůbec nevadilo, projít malebnou vesničkou Vitt na krásnou pláž bylo úžasné.

Musím říct, že Němci jsou jiný národ, jiní lidé. Chovají se jinak, ne moc přátelsky, jsou to takové napůl otevřené konzervy, jestli víte, co tím myslím. Konzervativní lidé, kteří jsou přesto v něčem trošku dál, než my. Na žádné z tváří, kterou potkáte, neuvidíte úsměv a co mě nejvíc praštilo do očí, byl fakt, že jsem nepotkala žádnou krásnou německou ženu. Mám k ženám zvláštní vztah, vnímám je jako krásné všechny, každá žena je nádherná, ale já teď mluvím o kráse vnější. Všechny ty ženy ve mně budily dojem, jakoby na sebe rezignovaly, neviděla jsem, že by se o sebe staraly, nesnažily se líbit nebo něco podobného, jsou úplně jiné, než ženy v České republice. V Česku máme mnoho krásných žen, a většinou vidím, že o sebe dbají, že jim záleží na jejich vzhledu, což se o Němkách říct nedá. Nechci být vůči nim nijak kritická, jde jen o můj dojem.

Na Rujáně jsme trávili dny v malém městečku Putgarten, asi kilometr od mořského pobřeží. Putgarten a okolní vesničky, zvláště pak Vitt, jsou kouzelné. Všude jsou nádherné tradiční domky se střechami z rákosu, a jak se německé ženy nestarají o svůj vzhled, tak všechnu péči vkládají do svých zahrádek. Tolik překrásných zahrad, různého typu, ať už elegantní nebo hravé, jako z pohádky, nemohla jsem se vynadívat. A i když na některých zahradách bylo mnoho dekorací, vůbec nepůsobily přeplácaným dojmem, opravdu si jejich majitelé umí vyhrát a mají na to oko.  

Pobřeží s krásným mysem Arkona ve mně jako vždy vzbudilo respekt a touhu objevovat vše, co je za dalekým obzorem. Někde v dáli totiž leží Švédsko, kam se můžete trajektem vypravit, ale Švédsko si chceme nechat zase na jinou dobu. Když jsem z nedalekého bývalého majáku měla pod sebou celé širé moře, cítila jsem pokoru a pocit, jak malá jsem, a jakou má příroda moc. Tenhle pocit se mi opět potvrdil o den později v muzeu oceánů a muzeu moří, kde jsem mohla v obrovském akváriu vidět naživo vše, co se modrou částí planety prohání a také to, co se prohání na mořském či oceánském dnu a my nemáme možná ani tušení, co všechno jsme ještě neobjevili a co tam někde v té hluboké tmě na dně oceánů žije.

Zmínila jsem se o dějinách, viďte? Nesmím tedy zapomenout na návštěvu britské ponorky, která křižovala vodami za studené války. Majestátná, složitá, nádherná, a přitom připomínající ne ty nejveselejší doby. Zvláštní pocit. A bunkry východoněmeckého námořnictva si tady taky zaslouží své místo. :)

Možná si říkáte, že jsme dovolenou trávili blízko pobřeží, tak kde je nějaká zmínka o koupání? Právě tady. Na severu Německa není zrovna nejteplejší moře, takže my spíš než nějakému dlouhému koupání jsme se dvakrát za dovolenou (nejsme plážové typy) kochali na pláži. Na koupání je to pro místní, ti jsou zvyklí na tu studenou vodu a hravě nás strčili do kapsy. My jsme se spíš svlažovali a chladili, než že bychom se dlouho koupali. Nevím, jestli vám někdy ztuhly ruce zimou v moři :D. Nicméně na severu je pěkný fakt, že pobřeží tam máte mělké, a docela dlouho trvá, než ztratíte pod nohama dno, tam opravdu můžete vzít přítele za ruku a jít na "procházku mořem"...

Poslední den jsme věnovali návštěvě místního národního parku. Ani nevím, kdy jsem naposledy viděla tak překrásný les, ale to hlavní, co mě zarazilo, byl fakt, že jste v tom lese nezaslechli zpěv ptáků, neviděli veverku nebo nespatřili aspoň srnu. Nikde nic. Jen stromy. Šumící, kymácející se ve větru, ale nikde žádný život. Velmi zvláštní, vzhledem k tomu, kolem zeleně kolem sebe máte. Takový mrtvý les, jako by skrýval nějaké tajemství, působil na mě dojmem, že má za sebou mnoho příběhů, které nebyly zrovna úsměvné. Po dvou kilometrech cesty tichým lesem můžete dojít ke dvěma vyhlídkám, první, tzv. „Židli králů“, o níž panuje pověst, ve které si staří obyvatelé řekli, že kdo vyleze na onen křídový útes, ze kterého jsme se koukali do dáli, usedne na "židli králů" a bude král. Obrazně řečeno, nešlo o žádné touhy po vládě nebo něco podobného. A dále druhé, Viktoriánské vyhlídce, odkud máte výhled na celé širé moře a krásné bílé křídové útesy zase z jiných stran. Jde o nepopsatelný zážitek, který si musí každý prožít sám.

Rujána je opravdu kouzelné místo, ale jen tak, jak si jej vy kouzelné uděláte. Má totiž mnoho míst, o kterých lidé nemusí vědět, protože se zajímají jen o pláž a moře. Ale historie ostrova, střídání národů, příchod Slovanů či vpád Dánů, kteří za sebou nechali spoušť, to jsou jen střípky dějin, které za sebou máme. Kdo chce poznávat historii, objevovat místní tajemství a podívat se na svět z jiné perspektivy, než která je mu nabízena z jihu Evropy, pro toho je určená kouzelná Rujána.


A KDE JSTE DOVOLENOU STRÁVILI VY?

Andy 

Continue Reading...

TRAVEL | "Exkurze" v kanceláři Poslanecké sněmovny

Je 16. září. S kamarádem, který pracuje v archivu kanceláře Poslanecké sněmovny, jsem domluvená, že jej navštívím u něj v práci. To jsem ještě nevěděla, o jak intelektuální odpoledne plné zajímavých myšlenek a hovorů půjde.

Krátce před jednou přijíždím na Malostranské náměstí. V nastalém horku se prodírám množstvím lidí, kteří kličkují Prahou jako mušky. Vcházím do Tomášské ulice, odkud již vidím uniformovaného policistu, což mě přivádí k myšlence, že jdu určitě správným směrem. Pomalu kráčím stoupající ulicí, a nacházím se již ve Sněmovní ulici, kde je mi jasné, že jsem na místě. Jedno velké spojení paláců. Vůz České televize, spousta mužů v oblecích a žen v kostýmcích mi mé myšlenky potvrzuje, stejně jako pamětní deska za mými zády na budově, před kterou se nacházím. Volám tedy kamarádovi, aby mě uvedl do budovy, pro jistotu. Jakmile se setkáme, jdeme dovnitř.

Vstup do budovy je proces prověřování. Po předložení občanky jsem vyzvána ke kontrole tašky a průchodem rámem. Jako ve všech budovách, týkající se státních záležitostí. Dostávám kartičku s nápisem "Host", kterou si připínám na svetřík, a již se nechávám vést kamarádem, který v archivu Poslanecké sněmovny pracuje evidentně rád. Po asi dvou minutách, během kterých míjíme pár známých poslanců, se ocitáme v menší restauraci, kde se nechám přesvědčit o tom, že bych něco lehkého měla sníst (a ten salát byl výborný!). S kamarádem, se kterým se vidím osobně poprvé, se blíž poznáváme, probíráme jeho práci, která je mimochodem velice zajímavá, a já si se zájmem prohlížím interiér restaurace. Příjemné osvětlení, dostatek prostoru, a neuvěřitelně ochotný a profesionální personál. Čemu se divím, jsem v kanceláři politiků.

Po jídle mě můj společník odvádí za svým otcem, který mě má provést celou budovou. Přicházíme k jeho kanceláři, a po zaklepání nám otevírá starší muž. Je to neuvěřitelně sympatický, moudrý a gentlemantský člověk, který pracuje v této sféře 20 let. Ochotně se ujímá role průvodce, a exkurze začíná.

Nejdříve procházíme chodbou, kde visí na stěnách státní dokumenty. Ať už jde o Československou ústavu, Českou ústavu nebo Mnichovskou dohodu. Prakticky v každé chodbě či místnosti je na stěně umístěna plazmová televize, ve které jsou záběry z Poslanecké sněmovny. Tuto "plazmu", i v menším provedení, má každý zaměstnanec v kanceláři (co jsem tak pochopila), aby měl přehled o tom, co se ve sněmovně děje, a mohl patřičně reagovat. Dále máme umožněno nakouknout přímo do zasedací místnosti Poslanecké sněmovny, kde se již připravuje nějaké zasedání. Mezitím se dozvídám, že kamarádův otec má v kanceláři PS na starosti interpelace. No, patrně legrace, tahle práce. Jsme vedeni dál do útrob budovy, procházíme kolem kanceláří poslaneckých klubů, míjíme poslance a další zaměstnance, a já obdivuji architekturu interiéru, která je místy opravdu nádherná. Elegantní, zachovalá. Neagresivní. Stejně jako busta Karla Kryla, která je jeho věrnou, opravdu věrnou kopií. Náš průvodce má navíc moc hezký smysl pro humor. I z hlediska pracoviště, ve kterém dělá. Ano, to je můj člověk. Kromě vnitřních prostor mám taky možnost poznat moc pěkné terasy a další velké množství místních posezení s překrásným výhledem na Pražský Hrad, kde prý zaměstnanci také rádi tráví čas, když je teplo. Opět mi oči přecházejí nad krásou architektury, a nepřestávám obdivovat komíny, jejichž elegance a výtvarné provedení jim ubírá na "komínovém vzhledu".

Po prohlídce s komentářem jsme s kamarádem pozvaní do kanceláře jeho otce, kde si popovídáme nad šálkem kávy. Opět vidím malou "televizi" s přenosem ze sněmovny. S kamarádem i jeho otcem probíráme všechna možná témata, od literatury, přes film, historii, zaměstnání až po politiku či situaci kolem migrační krize. Během našeho hovoru zazní z "televize", že začíná zasedání Poslanecké sněmovny. Tímto okamžikem kamarádův otec "televizi" ubírá na hlasitosti, aby nerušila náš hovor, ale aby zároveň mohl slyšet, co se ve sněmovně děje. Ještě chvíli si povídáme, a poté se nám již kamarádův otec omlouvá, protože má ještě práci. Což je pochopitelné.

Vycházíme z kanceláře kamarádova otce, a toho též ujišťuji, ať se jde věnovat práci, že jej nebudu zdržovat. Doprovází mě tedy z budovy, u jejíhož vchodu již čeká nějaká školní exkurze. Odevzdávám kartičku, která mě označila za hosta, a po pár minutách se opět ocitám na Malostranském náměstí, kde již nastupuji na tramvaj a jedu domů...

Zdroj obrázků: smocr.cz, tyden.cz

Continue Reading...

TRAVEL | Adrenalinová hodinka v Hummer centru

Ahoj čtenáři :),
jako každý víkend, i tenhle bych se chtěla podělit o mnou a mým přítelem navštívená místa. V sobotní den šlo o návštěvu Hummer centra v Praze. Byla jsem trošku nervózní, nevěděla jsem, co mám od toho čekat, ale domů jsem se vracela maximálně nadšená, s vykřičenými hlasivkami, a zaprášeným oblečením. A vůbec mi to nebylo líto! :)

Můj přítel dostal k loňským Vánocům zážitek v podobě jízdy v Hummeru H2. Hummeroví nadšenci jistě ví, o co jde, pro ty ostatní - jde o auto do terénu, který je blátivý, plný nerovností, hrbolů, strmých kopců apod. Zážitek si kdykoliv zakoupíte, a v době od dubna do října jej využijete prostřednictvím rezervace termínu. Tak jsme vyrazili dnes, a netušila jsem, že půjde o ještě bohatší program.

Hummer Academy, pod kterým se skrývá ono hummer centrum, se nachází u dálnice D11 ve směru na Hradec králové. Pohodlně sjedete k motorestu, a dál až do centra.
Po příjezdu vcházíme do prostor centra, kde najdete malou "předvstupovou" halu, ve které je vystavené velké auto, jehož značku si už nepamatuju. Chvíli vyčkáváme, až přijde instruktor, v náš domluvený čas.
Po jeho příchodu jsme ještě dostali malý dárek, a vyrazili jsme "do terénu".

Usazuji se vzadu, přítel zatím jako spolujezdec, a instruktor se na místě řidiče již rozjíždí směr kopce, a vysvětluje mému muži ovládání auta, které není nikterak složité. Automatická převodovka s konstrukcí pro Hummera, tedy ovládání pouze plynu. A brzdě samozřejmě. Používáte pouze pravou nohu. Jízda instruktora trvá asi pět minut, poté se s mým mužem "přehazují", a nyní již instruktor pouze určuje směr, a samozřejmě dohlíží na to, aby se s autem jelo opatrně (když najedete na nějaké hrboly ve vysoké rychlosti, tak všichni svatí s vámi).

Celá jízda trvá zhruba 50 minut, trošku to s vámi hází, ale jakmile jste jako spolujezdec (jako já), není ten zážitek takový, jako když to velké auto o váze bezmála tři tuny sami řídíte a snažíte se zdolat překážky bez toho, aniž byste se převrátili, či zničili auto. A nebo abyste ten prudký kopec minimálně vyjeli. :D
Po padesáti minutách vystupujeme, a pan instruktor, který již zřejmě ví, že se spolujezdec většinou v autě nudí (a nebo jsem tak náročná, nevím :D), nám nabízí extra jednu jízdu v Hummeru Humvee, což je speciál americké armády. A tady začíná teprve vzrůšo!

Na fotce vidíte, a ano vidíte dobře, že posádka sedí vzadu na "korbě" vozu, který se již docela vysokou rychlostí (ve srovnání s výše zmíněnou H2) řítí přes hrboly, kameny, a vy tam sedíte, a ze všech sil se držíte železné konstrukce. No byl to nářez! Sedělo nás tam asi 12, což bylo fajn, takhle se celá posádka "zafixuje". a tolik to nehází. Instruktoři nás samozřejmě upozorňovali na to, co přijde, co máme dělat, a nechyběl ani smysl pro humor, který je u takové adrenalinové akce prostě potřeba. Tahle jízda trvá deset minut (což je přijatelné vzhledem k tomu, že skáčete na korbě auta), a já se po celou dobu skvěle bavila. Samozřejmostí jsou přilby, někdy se může stát, že při rychlém přejezdu přes nějaký ten strmý kopec nadskočíte a prostě praštíte hlavou o konstrukci, což ale není nic tragického, nebojte!
Myslím, že tohle ocení hlavně dámy, mladý pan instruktor nám to i říkal, že takovou jízdu spíš více ocení pohlaví něžné, taky jsme si tam všechny docela vykřičely hlasivky, pánové to tak vášnivě nebrali, ti prostě mají adrenalin v krvi už odjakživa.

Nicméně určitě si vyrazte na takovou jízdu, nemá to chybu, vyzkoušíte si něco jiného, vyřádíte se, popovídáte si o značce Hummer (jsou tam opravdu jejich velcí nadšenci, kteří si o nich s vámi rádi popovídají, a to jejich nadšení je opravdu upřímné, chovají k těm autům takovou hezkou, upřímnou lásku), a strávíte prima hodinku v terénu centra. Můžete též navštívit místní tvrz Hummer, kde sálá tradiční atmosféra rytířských dob. :)

Tak zase příště,

Andy

Foto: hummer.cz

Continue Reading...

TRAVEL | Mysteria Pragensia: Tajuplné průchody Starého Města

Zdravím vás čtenáři :),
mám tady pro vás další "reportáž" (uvozovky proto, že se zřejmě o úplně přesnou reportáž nejedná, aspoň dle mého názoru), a opět jde o prostředí strašidelné Prahy. V předchozím článku jste měli možnost se "projít" strašidelnou Prahou, akorát v erotickém duchu. Avšak vycházka, kterou jsme s přítelem navštívili, byla tentokrát docela slušná (i když, třinácté století, to je to v Praze samý "bordel", chcete-li, "hampejz"), a opět moc hezká. :)

A kudy jsme šli tentokrát?

Naše cesta začíná na Anenském náměstí, naproti Divadla na zábradlí se svým pověstným "nádorem". U fontánky na nás již čekalo strašidlo, které nezapomnělo vybrat vstupné a rozdat vstupenky. Bylo mi jej docela líto, protože mělo hrubé roucho, a všichni jistě víte, jaké je vedro.

Jakmile se nás sešel dostatečný počet dle rezervací, vyrážíme. Vlastně nevyrážíme. Posloucháme strašidlovo vyprávění o kostelíku, který kdysi stál na místě dnešního Divadla na Zábradlí. Konečně vyrážíme, a po dvou minutách chůze se zastavujeme kousek dál, kde se nám strašidlo přiznalo, že mu to prostě nedalo a znásilnilo společně s dalšími dvěma strašidly jednu dívku. Ve třináctém století, samozřejmě. Strašidla za to zůstala právě v Praze strašit, a vysvobodí je dívka, která by jim "dala". Všem čtyřem. Najednou.

Inu, pokračujeme dál. Zlatou uličkou. Dostali jsme ještě upozornění od strašidla, že jdeme tzv. "Posranou uličkou", a že se máme koukat pod nohy. Já se koukala a na nic zvláštního, kromě pár listů, jsem nenarazila.
Naše cesta vede dál Haštalskou ulicí, a pánové mají samozřejmě skvělý výhled v průchodu kolem známého klubu (nebo baru?) Hooters. Taky se vám zdá, že jde konečně o první tajuplný pražský průchod? A ženské zase přišly zkrátka. Spravedlnost není.

Dostáváme se dál, cestou potkáváme kněžnu Drahomíru a další strašidlo, jehož jméno vám nebudu prozrazovat, dozvídáme se o nebohé bezhlavé jeptišce i o osudu vodníka, který neustále hledá svou černou kočku. Proč? To nám pověděl sám. A vám taky, pokud se na vycházku vydáte. :)

V ulici Řásnovka naše vycházka končí strašidlovou nabídkou na koupi knihy o tajuplných pověstech pražských, za zvýhodněnou cenu!

Opět jsem byla spokojená, dokonce jsme nenarazili v uličkách na turisty, jsou opravdu "zašité". A mnohdy s moc hezkými pohledy na okolí :). Přišlo mi to trošku slabší než minulá, eroticky laděná vycházka, ale všichni asi víte, proč že.. :)

Continue Reading...

TRAVEL | Mysteria Pragensia: Strašidla s hvězdičkou aneb erotika v pražských pověstech.

V sobotu večer jsme s přítelem byli v Muzeu pražských pověstí a strašidel, kde se konala "vycházka" na téma Strašidla s hvězdičkou aneb erotika v pražských pověstech. Netradiční pojetí ozvláštnilo pro některé někdy nudné pověsti z naší matičky Prahy. Nutno podotknout, že večer byl úžasný! Pokračování najdete v článku.

Pozor na Kala! Vylézá na Hromnice, nedívejte se mu zpříma do očí!

Smyslem této akce je poutavě ukázat, jaké příběhy, životní osudy a události se ukrývají mezi zdmi v ulicích Prahy. Tato akce je součástí velkého projektu Mysteria Pragensia, kde mají lidé ve dvou muzeích poznat   dvě tváře Prahy. Jde o Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, a Muzeum pražských pověstí a strašidel. Kromě toho můžete zážitky vstřebat v Kellyxíru - vinárně a kavárně. Já jsem tedy s přítelem navštívila akci druhého jmenovaného muzea. A jak to celé začalo?

Akci jsem objevila náhodně na internetu, a moc se mi zalíbila. Po návštěvě eroticky naladěné vycházky bych se určitě ráda účastnila dalších, a mnohem více strašidelnějších! Na každou vycházku je nutné si sjednat rezervaci (počet osob, o jakou vycházku jde). Každá vycházka je totiž pro určitý počet osob, chodí se samozřejmě ulicemi Prahy, a kdyby vyrazila třiceti členná "posádka" do ulic, v čele s jediným člověkem převlečeným za strašidlo, vznikl by z toho docela chaos. Na naší vycházce nás bylo deset. Což je, si myslím, ideální počet účastníků.

Mnou vybraná vycházka byla eroticky zaměřená. Protože i ve starých dobách se samozřejmě lidé rozmnožovali, a nevěstinců bylo od dvanáctého století v Praze hodně, ženy nevěstky se živily svými těly, a šlo jim to opravdu dobře.

Na vycházku jsme dorazili krátce před devátou. Interiér muzea je nádherný, jste v úplně jiném světě, jiné době, hlavou se vám honí jiné myšlenky. V devět se nás shromáždilo deset a přišel si pro nás muž převlečený za mnicha. Což bylo docela zvláštní, a docela komické, vzhledem k tématu naší vycházky, a sice erotiky. S mnichem jsme vyrazili do pražských ulic, kde jsme se vždy zastavili na místě, kde se stala jakákoliv událost spojená s erotikou. Nejdřív začal náš průvodce zlehka zastávkou u kostela, kde nám vyprávěl, kdy první nevěstince vznikaly, jak asi vypadaly, a jak se dál rozvíjely. Poté přišlo téma domácí násilí, kde jsem se docela podivovala nad tím, jak vynalézavé ženy byly, přišla samozřejmě témata jako nahota, žárlivost, milenecké trojúhelníky, pomsty, tedy, hlavně pomsty, těhotenství (ať už chtěná nebo nechtěná), hodně smrti, vodníků a dalších strašidel, která se stále podle pověstí v ulicích Prahy zjevují a čekají, až je někdo vysvobodí. Chodili jsme krásnými ulicemi Prahy, procházeli krásnými místy, byli jsme pod Karlovým mostem, na Malostranském náměstí, ale hlavně v ulicích, protože v temných koutech ulic se odehrávaly ty nejerotičtější a mnohdy nejhrůzostrašnější události. A krásně se to poslouchalo pod tou rouškou tmy, která kolem nás panovala. Chodili jsme navíc místy, která nebyla silně osvětlená.

Poté jsme se vrátili zpět do muzea. Což bylo po 22. hodině, kde na nás mělo čekat překvapení. A čekalo, hlavně pánové si přišli na své. V muzeu se nachází část přízemní, kde jsou strašidla vystavená, je to tam ponuré, strašidelné, do uší vám hraje potemnělá hudba, celkově to vše budí hrůzný dojem. Ale je to krásné. V přízemní části nám byly vyprávěny další erotické pověsti, o nešťastných ženách a zklamaných mužích. A věděli jste, že Kněžna Libuše byla hrozná nymfomanka? V rámci jedné pověsti (o nahé Cecilce), se nám v místnosti zjevila mladá slečna, zahalená pouze záclonou, ona nahá Cecilka, ve 3D provedení. Jeden z přítomných mužů se tam dokonce červenal, a jelikož naši skupinu tvořily páry, někdy partnerky svých mužů po očku sledovaly jejich reakce. Pokračováním bylo docela slušně vyděšení nás nějakým smradlavým, zablešeným strašidlem, které na nás vyběhlo ze dveří a hledalo ženu, kterou za trest přibil na vrata za jazyk hřebíkem (rozhlásila totiž po celé Praze přísně střežené tajemství). Dokonce jsme dostali příležitost si tzv. "zamučit", některé exponáty byly dělané pro používání návštěvníky, a byla tam zmenšenina skřipce, kde jste zatahali za provázek, a daná postavička se začala natahovat. (Asi nejoblíbenější exponát muzea.)

Následoval sestup do podzemí. Tam jsme mohli vidět velkého Golema spočívajícího v zemi, se svými dvěma slzami v očích, napodobeniny temných uliček, dveří, a skulin, ve kterých bylo vždy vystavené nějaké to strašidlo. V podzemí se zjevila také mužskému oku lahodící postava, nicméně jméno mi nějak vypadlo, omluvte mě. Byla tam, vypadala jako selka, s prsy odhalenými, hádala se tam s našim mnichem, až ji ve finále prohnalo ono zablešené strašidlo, které nás vystrašilo nahoře. Tímto naše vycházka končila a my jsme se vydali opět do ulic Prahy v 21. století.

Jedním slovem - dech beroucí. Bylo úžasně relaxační se na chvíli "odstěhovat" z dnešní moderní doby, a zavítat do doby jiné, staré. Atmosféra byla nádherná, náš průvodce mnich taky (nicméně svést nás na správnou cestu od všech hříchů se mu asi nepodařilo), a rozhodně se vydám na další vycházku, ostatně témat mají hodně. Vřele doporučuji, pokud máte dost uspěchaných dnů. Na vycházce zpomalíte, všechno prožijete se strašidly, každý krok, každá ulice a každá budova Prahy vám bude připomínat, co se dělo v dobách dávných. Na závěr bych připojila jednu pověst, která se mi zalíbila ze všech nejvíce:

Byla nám vyprávěna mnichem ve Sněmovní ulici.

V Praze byla ve dvanáctém století vždy velká slavnost. Byla na počest nějakého svátku, nicméně později se svátek začal vytrácet, a lidé slavili jen proto, že byli rádi, že slavili. Slavnost probíhala venku na dvoře, ze kterého vedla jen jedna cesta - docela malá brána. Na slavnosti se vždy scházely kromě mužů také krásné ženy v takových těch obrovských sukních , jak pod nimi nosí ty "obruče", aby měly sukně hezky vysoko. Jenže jednoho večera, kdy probíhala slavnost, přišla bouřka. A krupobití. Všechny dámy, ze strachu, že budou potlučené, se rozběhly směrem k bráně. Celkem dvěstě dam si to namířilo k malé bráně. Tlačily se přes sebe, sundávaly si ony těžké sukně, aby se jim šlo lépe, až na dvoře zůstaly ležet jen ty sukně jako paraplíčka. Dámy byly venku ze dvora, pouze v nedbalkách, což se samozřejmě pánům velice líbilo. Od onoho krupobití začaly ženy nosit jim pohodlnější šaty, sukně, což byla obrovská změna. Navíc oku lahodící. A od té doby vzhlížejí muži k nebi a doufají, že přijde krupobití, aby nastala nějaká změna dámské módy. Otázkou je, jaká změna bude příště.

Takže čtenáři, seberte odvahu a na shledanou v Muzeu strašidel!


Zdroj fotografií: s velkým díkem muzeumpovesti.cz

Continue Reading...

TRAVEL | Noc literatury 2015 v Praze

Ve středu 14.5. proběhla pro mě naprosto unikátní akce s názvem Noc literatury. Na různých místech v Praze (hlavně tedy se to točilo na Praze 6) předčítaly známé televizní i divadelní tváře ukázky z knih evropských autorů.

Četlo se na dvaadvaceti místech, ukázky trvaly půl hodiny, četly se paralelně. Přičemž to bylo sestaveno tak, aby čtení trvalo přibližně dvacet minut, a takových pět až deset minut bylo ponecháno nám návštěvníkům akce k přesunu na další stanoviště, kde se četla další ukázka. Musím pořadatele pochválit, koncepčně i obsahově byla akce naprosto bez chyby. I ona myšlenka je skvělá, protože díky této akci jsem přišla na skvělé autory z Evropy (moc současnou evropskou tvorbu nečtu), takže mám další inspiraci. :)

Na akci jsem byla s kamarádkou, kterou touto cestou zdravím, pokud si článek právě čte. Navštívily jsme čtyři stanoviště (pozn.: na jednom z nich četli dva autoři, aby vás nemátl jejich výčet níže), poslechly si skvělé ukázky, nasmály se a dozvěděly se něco nového. :) Konkrétně jsme si poslechly četbu Jiřího Mádla, Martina Hofmanna, Lenku Vlasákovou, Vandu Hybnerovou a Taťjanu Medveckou. Šlo o ukázky z knih Místnost od švédského autora Jonase Karlssona, Hosté od Merethe Lindstrom z Norska, Království stínů od Rakušana Michaela Stavariče a Bohyně malých vítězství od Francouzky Yanick Grannecové.

Četba byla úžasná. Obzvláště výkon Lenky Vlasákové byl jednoduše brilantní. Vzhledem k tomu, o jak vážné téma knihy šlo, jej Lenka podala famózně. S emocemi, jako by situaci v knize sama prožila. Byla úplně mimo realitu, jen se sebou samou, a zanechala v nás pocit mrazení. Ani ten největší potlesk nedokáže ocenit tak mistrovský výkon. Kdo se mi taky moc líbil, byla vtipná Vanda Hybnerová. Taky že měla vtipné téma. Podala jej s grácií, sršela humorem, byla usměvavá a odlehčila nám po tom silně emotivním zážitku u Lenky Vlasákové. Neříkám, že ostatní osobnosti četly špatně, ale vždy se najde někdo, kdo zanechá silný dojem. Dokonce tak silný, že některé tituly bych si ráda sama přečetla. Kolikrát stačí jen zajímavé podání, a hned má kniha více příznivců.

Obecně k akci musím říct to, že je dobře, že jsme s kamarádkou přišly ještě před šestou. To bylo všude lidí ještě po málu, a mohly jsme pohodlně sedět, po asi hodině začalo lidí přibývat a místa k sezení nebyla pro všechny, takže se i stálo. A tlačenice by mi určitě celý zážitek zkazily. Navíc akce proběhla v příjemných prostorách fakult ČVUT :).

Akci rozhodně doporučuji všem. Je neotřelá, zajímavá, má svou zvláštní a kouzelnou myšlenku, myslím, že se neomrzí, protože koncepce je výborná (no řekněte, navštívit různá místa, kde objevíte nějakou další knihu do své sbírky, ještě interpretovanou známou osobností, komu by se to omrzelo? :)).

Určitě navštívím další ročník, byla jsem naprosto nadšená, i moje úchylka sbírat všechny možné letáčky a předměty z různých akcí si přišla taky na své, no byl to moc příjemný večer. :) Navíc se tam měli objevit později večer dokonce někteří autoři předčítaných knih, ale to už jsme vynechaly.

Byl to rozhodně zážitek, který zařazuji do svých každoročních tradičních akcí. :)

Continue Reading...

TRAVEL | Japonská bondáž (pro dospělé)

S přítelem jsme ze zvědavosti navštívili Cross club, kde proběhla přednáška o japonské bondáži. Trvala asi dvě hodiny a byla plná zajímavostí, které jsem nikdy nevěděla a byla jsem moc ráda za koncept přednášky i za následnou show.

Kolem osmé začala přednáška v podání Edny, rigerky, která se japonské bondáži věnuje už několik let. Bylo vidět, že je pro ni bondáž opravdu vášní a taky odreagováním. V přednášce nám osvětlila vše, co se japonské bondáže týče, od historii až po současnost, a nutno podotknout, že opravdu dobře. I přes její nervozitu byla přednáška výborná.


Kdybych to měla trošku blíže popsat, tak japonská bondáž je vlastně méně bolestivou formou svazování zajatců samuraji v Japonsku za dávných let. Zajatci museli zůstat živí, museli být ale potrestáni, a taky muselo to vázání provazů vypadat dobře.
Edna nám vysvětlila, že u nás chápeme zločin diametrálně jinak než v Japonsku. U nás, když něco provedeme (dopustíme se zločinu), cítíme vinu. Japonci však cítí stud. Stud, hanbu, kterou pociťuje i rodina daného zločince. A trestem pro takové zločince mělo být právě svázání a následný pochod městem, aby na ně všichni dobře viděli.

Takové svazování bylo samozřejmě nebezpečné. Mnohdy docházelo i k přidušení či oběšení zločinců v případě vázání kolem krku, mnoha nervovým poraněním (zvláště na rukách), provazy tehdejší byly tenké, zařezávaly se hluboko do kůže a samozřejmě to vše bylo velice bolestivé.

Postupem času však jistý japonský fotograf (jméno mi vypadlo) začal pociťovat touhu po tom vidět emoce, které jsou projevovány, když je člověk svázán. A využíval k tomu ženu. Svou manželku.
Pro Japonky je typické to, že lpí na svém vzhledu, na své dokonalé kráse. Vždy mají perfektně nažehlené kimono, krásný, precizní účes, krásnou nalíčenou tvář. A hlavně - nikdy neukazovaly emoce. Manželky Japonců byly vždy neutrální, za žádnou cenu neukazovaly emoce, byly těmi milujícími a dokonalými manželkami. Toho chtěl svou manželku, řekněme, zbavit, onen japonský fotograf, a proto svou manželku začal svazovat a fotit ji při tom. Chtěl tím dosáhnout toho, že odhalí její ženskost, tu pravou ženu. A po několika hodinách sezení v nepohodlné poloze s provazy kolem těla, kdy měla Japonka rozcuchané vlasy či odhalené rameno (odhalit rameno pro Japonce je jako pro nás nahota), byly emoce vidět, a toho chtěl právě onen fotograf dosáhnout, takže mnohdy vznikaly velmi působivé fotografie. Ve svazování již bylo jisté estetično, už to nebyl prostředek trestu, ale umění.
Samozřejmě existovali i větší "gurmáni", jeden z fotografů dokonce svázal a pověsil svou manželku, která byla v šestém měsíci těhotenství. Nutno podotknout, že porodila zdravé dítě.

Následně nám bylo vysvětleno, jak funguje vázání, jaká opatření je potřeba dodržovat, kde se můžeme nechat svázat, zodpověděla nám naše všetečné dotazy, a poté nám byla předvedena živá show, ve které nám Edna ukázala svazování dvou půvabných modelek.

Show to byla unikátní. Nikdy jsem nic takového neviděla. Já, jakožto hodně emotivní člověk, jsem tam viděla spoustu detailů, které možná jiní ani neviděli. Nešlo mi o ta nahá těla, o ty provazy, ale ty emoce tam byly naprosto zřejmé. Edna jakožto rigerka (ta, která svazuje), si vychutnávala každý dotek těla modelky, každé ovinutí provazem, každý uzel. Sem tam se ozvalo vzdechnutí modelky z bolesti (provazy se utahují dle toho, jakou bolest má dotyčný svazovaný rád). A bylo na ní vidět, jak "trpí", v jednu chvíli dokonce zadržovala pláč, a v těch chvílích, kdy "trpěla", se koukla prosebně na rigerku, jakoby chtěla ujištění, že je vše v pořádku. A stalo se, rigerka se na ni usmála, pohladila ji, a vše bylo zase v pořádku. Kvůli mé empatii jsem reagovala různě, když se cokoliv stalo, změnilo.
Byla to hodně emotivní show. K tomu ta hudba, ty výrazy tváří, krása provazů na těle, umění to vázat, uzly, různé kombinace vázání.

Edna nám nezapomněla samozřejmě vysvětlit, proč se vůbec dnes lidé svazují. Je to z důvodu absence intimity a vzájemné blízkosti. V době mobilních telefonů, internetu, facebooku a dalších vymožeností se lidé sobě vzdalují, a ona bondáž jim umožní být opět zase blízko sebe. Prožívat intimní okamžiky, tady a teď, ty mě svazuješ, já se tím zbavuji zodpovědnosti, nechávám se unášet pocity a vnější svět nechávám za sebou. Stejně tak riger/ka považuje svazování někoho za relax. To je ta filozofie. Intimita, blízkost. Ne přímo sexuální, o sexuální podtext tam jde jen málokdy. A sice jen když partneři svazování přenesou do svých postelí.

Když bych měla na toto napsat vlastní názor, nedokázala bych to. Nemohla bych se nechat svázat, pověsit. Přijde mi to hrozně ponižující. Možná je to tím, že se právě nedokážu zbavit té zodpovědnosti. Když budu upřímná - znehybnit ano, ale pověsit ne. Pořád potřebuju mít aspoň relativní pocit kontroly nad svým tělem. Ale možná si to namlouvám. Protože každý je rád, když na chvíli vypne, zbaví se tíhy, která na něm leží celé dny, ať už z práce, školy, či jiných povinností. A odevzdá se druhému člověku.

Večer byl skvělý. Poučný, nádech erotiky to taky mělo (ale opravdu lehký), bylo to umělecké, bylo to krásné, a hlavně plné emocí. Doporučuji. Ne partnerům v krizi sexuálního rázu, ale těm, kteří chtějí pochopit tu podstatu.

Obrázky: www.ednakinbaku.com

Continue Reading...

TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Solné doly)

V dnešním článku bych vás ráda seznámila s dalšími dvěma dny naší dovolené v Berchtesgadenu. Tedy, se dvěma dny ano, ale kvůli mé detailní reportáži bude ze tří návštěv v jednom dni popsána jen jedna. Abyste mi neumřeli.

Řeknu jednu věc: středa byla asi úplně nejlepším dnem z celé dovolené. Zřejmě za to můžou Solné doly a Wimbachklamm. Pojďme se tedy podívat, jak to vypadalo v další den dovolené, tedy v úterý a ve středu.

V minulém dílu jste se mohli na konci dočíst, že jsme si plánovali výlety na další den. Tedy na úterý. A také, že jsme je museli radikálně změnit.

* * * * *

Den třetí: nedobrovolné lenošení

Do našich plánů nám dle našeho očekávání zasáhlo špatné počasí. Na úterý jsme měli naplánovánu návštěvu jezera Königsee, ale kvůli dešti jsme museli plán změnit. Rozhodnutí padlo; navštívit místní Solný důl.

Po vydatné snídani vyrážíme směrem k Solnému dolu. Je ale už asi kolem půl jedenácté, a já mám neblahé tušení, že z toho nakonec nic nebude. A nemýlila jsem se. Po příjezdu k areálu kolem Solných dolů jsme zahlédli nekonečně dlouhou řadu u pokladen. Dle našich výpočtů bychom čekali na lístky asi dvě hodiny. Takže jsme sedli zpátky do auta a jeli do Berghofu. Do místa, které je velmi úzce spjato s Hitlerem. Jakmile jsme dojeli, spustila se taková průtrž, že jsme se celí promočení museli vrátit do auta. Plán byl jasný - jedeme zpět do penzionu.
Jakmile jsme dorazili do Auerwirtu (onen penzion, pro připomenutí), zašli jsme si na oběd a odpoledně jsme strávili u filmů. Až hlad na večeři nás donutil vyhrabat se z brlohu. Večeře byla úžasná, a já jsem tiše doufala, že další den bude o něco lepší. Přičemž jsme měli první plán jasný: musíme vstát co nejdříve, ať jsme v Solném dolu mezi prvními.

Den čtvrtý: Deprese i romantika

Po probuzení se do středečního rána počasí nevypadá o nic lépe. Venku je pořád zataženo, ale neprší. Nicméně vzduch je krásně svěží po dešti a bouřce a já se už těším na naše další výlety (ale v hlavě mi běhá myšlenka, že je mi líto jednoho ztraceného dne). Při snídani kontrolujeme stav počasí, přičemž zjišťujeme, že počasí nebude krásné, ale aspoň nebude pršet. Po prostudování cest na mapě, kterou nám druhý den poskytl pan majitel penzionu, je rozhodnuto. Solné doly, Berghof, Wimbachklamm. Oblékáme se, balíme nějaké "mlsky" a odjíždíme.

Solné doly se otvírají kolem devíti hodin. Jsou přímo v Berchtesgadenu, a město Salzburg leží jen 30 km odtud.

Těsně před devátou přijíždíme ke dveřím vedoucím do pokladny, a jak se tak rozhlížím, kolem už postávají další nedočkavci. V devět jsme vpuštěni dovnitř a s přítelem ihned zaujímáme místo v rychle se tvořící krátké frontě. U pokladny ze sebe přítel vysype požadavek "Zwei", a už procházíme chodbou směrem k šatnám. Tam je nám předán milou paní slušivý erární overal, a poté jsou nám přidělena místa na vláčku, který nás doveze do podzemí. Do rukou se nám dostává malý telefon, ve kterém je nahrána přednáška o dolech v jazyce, kterým mluvíme. Ještě před výjezdem si celou naši sestavu na vláčku vyfotí přítomná mladá paní, a už se rozjíždíme.

Areál solných dolů zvenčí. Foto: foto.mapy.cz

Cesta do podzemí trvá kolem sedmi minut. Jsme ponořeni do tmy, která je narušena akorát měkkým osvětlením po stranách chodby. Poté jsme našim průvodcem odvedeni do obrovské "místnosti". Tam přicházíme k zábradlí, přes nějž vidíme pod námi samotnou solnou stěnu a na ni probíhající světelnou animaci toho, co v dole uvidíme. Přičemž se nám aktivovala první část výkladu v telefonech a máme možnost slyšet historii solného dolu. Poslední část výkladu tvoří bezpečnostní upozornění při sjezdu na skluzavce. Samotný důl je totiž protkaný sítí dřevěných skluzavek, po kterých se horníci přemisťují (tedy kromě výtahů, žebříků a tunelů). Pro každého je to zážitek, a jakmile jsme všichni "dole", pokračujeme do dalších prostor dolu.

V nich se nachází velmi moderní technologie v podobě světelných krystalů a dalších animací, tentokrát o tom, jak probíhá samotná těžba soli. A už slyšíme další část výkladu.  Jaké druhy vrtů existují, co musí horníci dělat, jak dlouho apod.
 
Jsme vedeni tmou dále, procházíme kolem zařízení, které provádí vrty, a cestou nám průvodce ukazuje solnou zeď, kde máme možnost ochutnat její solné krystaly. Vzhledem k množství přilepených jazyků na oné stěně jsme toto s přítelem raději vynechali.

Nyní se dostáváme do úchvatné místnosti plné dotykových obrazovek, kde se všichni návštěvníci hravou formou dozví cokoliv o soli. Jaké jsou krystaly, z jakých chemických látek se skládají, jak jsou velké, jaký je rozdíl mezi krystalem soli a cukru... Možností je tady neuvěřitelné množství, a v této místnosti taky trávíme cca dvacet minut, no pošlete lidi do místnosti plné "hraček", a máte pokoj. Po důkladném prostudování zdejších "studijních materiálů" pokračujeme dál.

Dostáváme se k zábradlí, přes nějž vidíme vodu. Vlastně, přemýšlíme, kde je hladina, kde strop a kde odraz, protože jde o fantastický optický klam (na fotce vám to tak zřejmě nepřijde, nicméně byste museli být přímo na místě). Po této vodě se po vorech dopravují horníci a kontrolují statiku, množství soli apod. To, že místo, kde stojí a díváme se přes zábradlí, je samotný vor, jsem se dozvěděla, až když nám průvodce řekl, ať se usadíme. Čekala nás krátká plavba. Ale jaká! V naprosté, hluboké tmě, která nás obklopovala, jsme byli svědky podívané v podobě světelné show, kdy po stěnách kolem nás "běhala" různě barevná světla, která měla simulovat krystaly soli. Nic krásnějšího jsem asi nikdy neviděla. Všichni jsme byli u vytržení, nikdo nevydal ani hlásku. Tato "plavba" trvala asi tři minuty, poté jsme vystoupili, a pan průvodce nám s šibalským úsměvem sdělil, že jakmile budeme procházet kolem "umyvadla", do kterého teče voda, ať se s radostí napijeme. Prokoukla jsem ho, proto jsem ve vodě smočila jen prsty a po ochutnání se mi potvrdilo, že se jedná o velmi silný roztok soli a vody (no samozřejmě, jsme v dole, kde je to solí i cítit). Přítel, který je do všeho hrr, a německy mluvícímu průvodci nic nerozuměl, nabral si plnou dlaň vody, vypil ji jedním douškem, a měl co dělat, aby se neskácel k zemi. Protože napít se tak silného roztoku soli, no myslím, že nebude potřebovat doplňovat sůl tak dalších pět let.

Vodní hladina s vorem (vpravo). Foto: foto.mapy.cz

To už jsme se blížili ke konci prohlídky, byli jsme opět usazeni na vláček, cestou na povrch jsme si poslechli ukázkový odstřel, a na povrchu, mžourající do prudkého slunečního světla, jsme svlékli overaly a šli k pokladně, kde na nás čekal suvenýr v podobě fotky ze skluzavky. Totiž když tak jedete po té skluzavce, asi v půlce uvidíte záblesk z fotoaparátu.

Poznámka: Protože se v dolech za prvé fotit nesmí, za druhé by ani fotky nebyly pořádně vidět kvůli tmě, fotografie uvedené výše nejsou mé vlastní.

Continue Reading...

TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Arbersee, Kehlsteinhaus)

Berchtesgaden. Městečko ležící v německých Bavorských Alpách v blízkosti hranic s Rakouskem. Nádherná příroda, 30 km odtud malebné historické městečko Salzburg. Příjemní lidé, klid, hory, a na obzoru tyčící se nejvyšší vrchol Bavorských Alp - Watzmann.

Tak takhle by se dala popsat dovolená snů. Když vynechám všechny legrační útrapy, které nás potkaly. Ale ne, trošku nadsazuji, bylo to úžasné. Pokusím se vám popsat den po dni, z toho důvodu bude článek rozdělen na více částí, abyste mi článek nezavřeli ihned poté, co po jeho otevření opustíte židli či jiný "sedací prostředek" a poroučíte se s grácií k zemi.

Den první: Cesta a ubytování

Většinou není potřeba popisovat cestu na místo, kde se má odehrávat rekreace či relaxace, ale i tento den má oprávněně zde svou pozici.

Z Žatce vyjíždíme v neděli 3. srpna kolem desáté hodiny dopolední. Předpokládaný příjezd do cíle je v 15:00. Přičemž není do cesty započítána menší zastávka u jezera Arbersee (neboli Velké Javorské jezero). Toto bavorské jezero je ledovcového původu a my se rozhodli udělat si tam pauzu. Nadýchali jsme se čerstvého vzduchu (hlavně já musela, bylo mi nějak špatně), prošli se kolem čisté vody s kachničkami, já se později najedla totálně přežrala místních borůvek (a jak obrovské byly!) a pokračovali jsme v cestě.

 

Já při ní usnula. To, co se dělo v jejím průběhu, netuším, ale po mém probuzení jsme stáli u krajnice a moje drahá polovička se usilovně snažila přemluvit navigaci k tomu, aby se konečně po hodině zorientovala a ukázala nám cestu. 

Jelikož jsme přeci moderní lidé a nebudeme přeci využívat tištěné autoatlasy či jiné papíry, které by mohly svým zjevem připomínat mapy, využili jsme chytrou navigaci v mobilu mého partnera. Nicméně po pár hodinách, za hranicemi, se chudák holka ztratila, a po nekonečném restartování a znovuspouštění nás úspěšně asi kolem sedmnácté (!) hodiny odpolední dovedla do našeho penzionu Auerwirt, nacházejícího se v obležení vrcholů hor. 

Ještě než jsme přijeli, projeli jsme Salzburgem a já se nemohla nabažit místní řeky, která byla velmi zajímavě zbarvená (mou dedukci tvoří zdejší hory, které jsou převážně vápencové). Protože však bylo zataženo, nemohla jsem se kochat horami, ale i tak malé horské městečko Berchtesgaden vypadalo krásně.

Jakmile jsme tedy dorazili do penzionu a popadli naše zavazadla, slečna nám ukázala, kde se nachází společné sprchy, záchody, a náš pokoj. Samozřejmostí pro mě bylo, že to nebude apartmá, jen nerozumím tomu, proč na mě působil tak pochmurně. Ale zvelebil ho místní lehký bordel vytvořený dvěma Čechy (čímž nenarážím na naše obyvatele!)

Poté jsme se navečeřeli v obležení Čechů (v této oblasti je víc Čechů než místních!) a plánovali výlety. Nakonec jsme se shodli na tom, že vše bude záviset na počasí, takže uděláme přesné plány až další den u snídaně. 

Den druhý: Kehlsteinhaus a visení na lanech

Přišel druhý den. Vyhrabali jsme se kolem osmé z postele do jídelny na snídani a byli jsme překvapeni, že v tuhle dobu jsme na snídani jako první. Vypadá to, že se akorát tak v penzionu flámuje až do rána a potom podle toho vypadají i turistické trasy na vrcholy hor. Né dělám si legraci. Při snídani (která byla mimochodem výborná, jednoduchý bufet s úžasným pečivem!) jsme neustále přemisťovali naše pohledy z oken a předpovídali počasí. Poté, co jsme si vyprosili heslo na místní wifi síť a omrkli počasí, shodli jsme se na výšlapu na Kehlsteinhaus, neboli Orlí hnízdo.

Zde udělám malou vsuvku. Berchtesgaden a jeho okolní hory jsou místem protkaným nacistickou historií a Hitlerem, který tady trávil mnoho času. Orlí hnízdo samozřejmě nebylo výjimkou.

Kehlsteinhaus - pohled zdola

Kolem půl desáté jsme dorazili na výchozí bod trasy (parkoviště kdesi poblíž penzionu prostě) a vydali se na cestu. Když jsme procházeli pod jedním mostem, zahlédla jsem šest autobusů, jejichž cíl byl právě Kehlsteinhaus. Vzhledem k mladým lidem nacházejícím se uvnitř jsem pokřtila tyto lidi "Línými prdelemi", protože přijít o tak krásnou túru je prostě hřích.

Pohled z výšlapu na okolí

Kehlstein v celé kráse

Na Kehlsteinhaus byla psána cesta čtyři hodiny. Myslím, že jsme dorazili tak akorát, já se snažila cestou hypnotizovat mraky, aby odpluly pryč, nicméně toto se mi nepovedlo, takže jsem fotila tak akorát vrcholky hor skryté v mracích. Ale i to má své kouzlo :). Cesta byla docela zábavná, přítel, který je voják, měl úplně luxusní krok (pomalu pochodový), kterému já jsem nestačila, takže jsem si užívala krajinu okolí. Jakmile si všiml, že nějak zaostávám, vysvětlil mi, že naše děti budou mít vojenskou disciplínu. Hrdě začal popisovat denní režim svým budoucích malých vojáčků, a poté, co jsem jej obdařila jedním ze svých varovných pohledů a udělila mu dloubanec do žeber, uznal, že vojenský režim čeká spíš jeho. Nicméně je na buzeraci zvyklý od svých nadřízených, a my se buzerujeme tak nějak navzájem.

Okolí naší túry

Asi kolem jedné přicházíme na vyhlídku těsně pod Orlím hnízdem. Tam se nachází tunel, kterými procházely jednotky bývalé SS, a za ním se nachází v podzemí unikátní Zlatý výtah, který byl Hitlerovi darován. Zapomněla jsem už kým, ale protože výtah byl pokaždé zaplněn hromadou lidí (kteří byli líní si na Orlí hnízdo vylézt pěšky → druhá várka Líných prdelí), jeho zlatý "interiér" jsem zahlédla jen na okamžik.

Poté naše kroky směřovaly na Orlí hnízdo (asi deset minut cesty), kde jsme si dali výbornou Gulaschsuppe. Najedli jsme se, odpočinuli si, a vydali se po skalnatém terénu směrem na vrchol Kehlstein.

Kříž na Orlím hnízdě

Orlí hnízdo, za ním Kehlstein

Orlí hnízdo je ve výšce asi 1 800 m.n.m., samotný Kehlstein asi 2 000 a nějaké drobné. Teprve tady jsem byla ve svém živlu. Cestu tvořily samé žebříky, úzké cestičky, malinké úchyty, a poté jsme přišli k místu, kde bylo upozornění, že by bylo vhodně pokračovat dále s jištěním. Po praxi ve Vysokých Tatrách jsem si řekla, že jištění nebude potřeba. Přítel šel ustaraně za mnou, já lezla, šplhala, sem tam jsem byla nucena se nad skalní propastí pověsit na lano, jelikož nebylo pořádně místa na nohy, no úžasný adrenalin. Když jsme došli k menší soutěsce, střetli jsme se s lezci s jištěním. Tady se přítel už rozčílil a povídá mi: "Dost už, jdeme zpátky, uklouzne ti noha a podívej se, co je pod tebou." S kyselým výrazem jsem se tedy obrátila, ony lezce jsem obdařila svým německým "Halo!" a absolvovala trasu obráceně.

Ale bylo to úžasné. Nádherné výhledy (na chvilku se nad námi nebe slitovalo), krásné skály, ale na vrchol jsme se nedostali. Cestou zpět jsme se podívali přímo dovnitř Orlího hnízda, kde je expozice muzea nacistické historie.

Když jsme šli dolů, dostala jsem přednášku o tom, že nemám pud sebezáchovy, že si chci bůhvíco dokázat, že nejsme ani jeden pojištění a nedejbože by pro mě musel letět vrtulník, no scénáře jako z akčního filmu.

A nakonec jsme byli za to zatažené počasí rádi. Ve vedru bychom těžko šplhali po skalách.
Do penzionu přicházíme kolem šesté, hned si dali večeři a naplánovali si výlety na další den. To jsme nevěděli, že je budeme muset razantně změnit.


Pokračování tady.

Continue Reading...