Máte dle titulku pocit, že jsem se zbláznila? Prosím, nemějte obavy, jsem duševně, psychicky i intelektuálně naprosto v pořádku. Jen bych ráda poukázala na nešvar, který lidé dělají tak automaticky, že si to ani neuvědomují. Co to je?Stěžování si. Na všechno. Jídlo je moc horké, moře příliš blízko, moře příliš daleko, příliš mnoho racků kolem, moc sněhu, málo sněhu, příliš světlé housky, připečené housky... Člověk má několik desítek příležitostí denně stěžovat si na věci, u kterých to přitom vůbec není nutné. Na věci, které nemáme šanci ovlivnit. Prostě se dějou. A zrovna ne tak, jak by se nám to hodilo. Vděčnost a pokora se v relativně velké míře vytratily a já se po nějaké době pozorování sebe sama přistihla, že si kolikrát stěžuju i jen proto, abych měla jak započnout konverzaci. Lidé milují rozebírat negativa (no proč se asi neustále všechny konverzace stáčí k politice...) a zaobírat se problémy (a to především těmi svými když mají kolem sebe někoho, kdo je ochoten si je vyslechnout a problémy druhých, když ti druzí na tom bývají hůř nebo lépe než oni sami, a to se obvykle stáčí opět k rozebírání vlastních problémů). Jednoduše negativa se zmiňují a pamatují snáz než pozitiva. Jen si představte, jak by to na světě vypadalo, kdyby se lidé při setkáních bavili o pěkných věcech, které prožili / viděli / slyšeli. To by byl nářez!
No, zpátky k mojí výzvě. Jednoduše jsem se rozhodla na 30 dnů zakázat si stížnosti. Na cokoliv. A každý den si sem zapsat jednu věc, na kterou bych si jindy postěžovala, ale teď jsem se rozhodla na ni najít něco pozitivního. Musím říct, že mi stačil zatím jeden den, a najednou se cítím lehčeji, příjemněji a mnohem klidněji! Pokud do toho půjdete se mnou, dejte vědět, na Instagramu budu své každodenní postřehy taky sdílet... :)
Tak jdeme na to. Co jsem mohla "poplivat" dnes?
DEN 1: FRONTA V OBCHODĚ
Znáte ten okamžik, kdy si nastrkáte do nákupního košíku všechny ty dobré věci, máte naplánovanou večeři, máte hlad, ten košík nacpete a když dojdete k pokladnám tak zjistíte, že jste se ocitli na konci fronty, která obvykle sahá k nápojům? (záleží na druhu obchodu, nápoje bývají kolem pokladen, ale o trošku dál). Já se dnes podívala na tváře lidí, kteří se v té frontě postupně ocitali a všude byl naprosto stejný výraz: převracení očí v sloup, dlouhý vzdech a následné prosebné koukání se na pokladny, jestli se náhodou některá nesmiluje. Někdo zase lehce zvedl ruku, pak s ní plácnul o jednu ze svých nohou a hlava se mu potočila na stranu. Následoval výraz popsaný kousek výše.
Taky jsem taková. Taky jsem se vždy připojila k mraku s blesky, které lítaly okolo. A víte co, dnes se mi fronta "přihodila" a na základě svého zákazu stěžovat si jsem si v duchu řekla: "No. Tak jsi tady. Stojíš a čekáš. No a co. Stojíš v budově, kde je teplo. Má střechu. Má regály nacpané k prasknutí a nemusela jsi vyrazit na nákup do sámošky, která je vzdálena 5 km v nejbližším městě a je dostupná jen pěšky. Můžu si nakoupit všechno, co potřebuju. A nepotřebuju k tomu tři velbloudy nebo smlouvat s paní na tržišti, která potřebuje vydělat peníze, aby uživila svoje čtyři děti."
A tak jsem tam tak stála a usmívala se na ostatní. A víte co? Někteří z nich se díky mému úsměvu se mnou dali do řeči, postěžovali si na tu frontu, o které jsem taky náhodou věděla, dozvěděla jsem se o nejlepším krému na zralou pleť, že je máslo drahé (to jsem viděla na vlastní oči o pár regálů zpět) nebo o tom, proč je asi tak velká fluktuace ochranky v obchodech. Byli to milí lidé. Nakonec jsem se dočkala a mohla zaplatit za obsah v mém košíku.
Měla jsem tak skvělou příležitost si pořádně postěžovat, zanadávat si, prožít vztek, frustraci, ideálně se na někom vybít, ale místo toho jsem si mile popovídala.
Jo, fronty v obchodě jsou fajn. A že máte někde dávno být? No jo, i to se stává, co pozitivního na tom najdete? :)
Andy
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)