Druhý den výzvy byl o moc těžší. o jakou výzvu jde, si můžete přečíst TADY.
Sešel se totiž zrovna se dnem výročí smrti Kulišákova otce. Byl to přesně rok, co odešel. A když jsem tak večer přemýšlela nad tím, na co jsem si chtěla stěžovat, ale neudělala to, napadlo mě pojmout to právě z téhle stránky. Druhý den mé výzvy jsem totiž na nic nemohla přijít, nepřihodilo se mi nic, na co bych si obvykle stěžovala. Tak jsem si řekla, že to vezmu v souvislosti s tím smutným výročím.
Víte, smrt je takové komplikované téma. Je tady, vždy byla, vždycky bude, ale nikdo o něm nechce mluvit. Já o něm také nechtěla mluvit, dokud jsem nestála přímo vedle ní. Cítila jsem její přítomnost večer před tím, než si Kulišákova otce opravdu "vzala k sobě". Věděla jsem, kdy zemře. (A moje máma, která pracovala v hospici mi říkala, že každý, kdo kdy pečoval umírajícího, to prostě poznal, že dotyčný už odejde. Fascinující.) Od té doby mám na smrt jiný pohled a nevnímám ji jako něco příšerného, ale jako něco magického. A nebudu to tady dále rozvádět, protože tohle je téma ne na článek, ale na knihu.
A když jsem tak přemýšlela nad tím, že to je nespravedlivé, že ten člověk zemřel, že se to nemělo stát, a mohla jsem si začít stěžovat, tak jsem si místo toho řekla:
"Podívej se, Andy. Kulišákův otec si přál být doma, mezi lidmi, které měl rád. Nechtěl být v nemocnici. Bojoval tak dlouho, jak to jenom šlo. A nevzdal to až do posledního okamžiku. Odešel v hlavě silný, vyrovnaný a klidný. Mohla jsi s ním strávit aspoň nějaký čas. Sice to bylo jen pět let, ale dostalo se ti cti jej aspoň trošku poznat. Dát mu vnouče. Pomáhat mu, když si to přál. Nechat jej být, když si to přál. A jsem na tebe pyšná, že jsi jej nekárala, když potají krmil tvého syna čokoládou. Jaké rošťárny spolu vyváděli. Byl tady pro svého vnuka i pro každého, koho měl rád. A ty jsi mu to oplatila právě tím, jak ses o něj postarala až do jeho smrti. Tak tě prosím, nevyčítej si nic, nestěžuj si na nic. Vidíš sama, že v jednom okamžiku tady jsi, směješ se, pláčeš, a v jiném okamžiku už se nesměješ a pláčou ti druzí."
Tak vás prosím, nestěžujte si. Vždyť je to i úkol téhle výzvy. K čemu vám to je? Není rozumnější užívat si a všímat těch hezčích okamžiků?
Andy
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)