TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Solné doly)

By: Ad-Libri on 14:23

Share it Please

Tweet

V dnešním článku bych vás ráda seznámila s dalšími dvěma dny naší dovolené v Berchtesgadenu. Tedy, se dvěma dny ano, ale kvůli mé detailní reportáži bude ze tří návštěv v jednom dni popsána jen jedna. Abyste mi neumřeli.

Řeknu jednu věc: středa byla asi úplně nejlepším dnem z celé dovolené. Zřejmě za to můžou Solné doly a Wimbachklamm. Pojďme se tedy podívat, jak to vypadalo v další den dovolené, tedy v úterý a ve středu.

V minulém dílu jste se mohli na konci dočíst, že jsme si plánovali výlety na další den. Tedy na úterý. A také, že jsme je museli radikálně změnit.

* * * * *

Den třetí: nedobrovolné lenošení

Do našich plánů nám dle našeho očekávání zasáhlo špatné počasí. Na úterý jsme měli naplánovánu návštěvu jezera Königsee, ale kvůli dešti jsme museli plán změnit. Rozhodnutí padlo; navštívit místní Solný důl.

Po vydatné snídani vyrážíme směrem k Solnému dolu. Je ale už asi kolem půl jedenácté, a já mám neblahé tušení, že z toho nakonec nic nebude. A nemýlila jsem se. Po příjezdu k areálu kolem Solných dolů jsme zahlédli nekonečně dlouhou řadu u pokladen. Dle našich výpočtů bychom čekali na lístky asi dvě hodiny. Takže jsme sedli zpátky do auta a jeli do Berghofu. Do místa, které je velmi úzce spjato s Hitlerem. Jakmile jsme dojeli, spustila se taková průtrž, že jsme se celí promočení museli vrátit do auta. Plán byl jasný - jedeme zpět do penzionu.
Jakmile jsme dorazili do Auerwirtu (onen penzion, pro připomenutí), zašli jsme si na oběd a odpoledně jsme strávili u filmů. Až hlad na večeři nás donutil vyhrabat se z brlohu. Večeře byla úžasná, a já jsem tiše doufala, že další den bude o něco lepší. Přičemž jsme měli první plán jasný: musíme vstát co nejdříve, ať jsme v Solném dolu mezi prvními.

Den čtvrtý: Deprese i romantika

Po probuzení se do středečního rána počasí nevypadá o nic lépe. Venku je pořád zataženo, ale neprší. Nicméně vzduch je krásně svěží po dešti a bouřce a já se už těším na naše další výlety (ale v hlavě mi běhá myšlenka, že je mi líto jednoho ztraceného dne). Při snídani kontrolujeme stav počasí, přičemž zjišťujeme, že počasí nebude krásné, ale aspoň nebude pršet. Po prostudování cest na mapě, kterou nám druhý den poskytl pan majitel penzionu, je rozhodnuto. Solné doly, Berghof, Wimbachklamm. Oblékáme se, balíme nějaké "mlsky" a odjíždíme.

Solné doly se otvírají kolem devíti hodin. Jsou přímo v Berchtesgadenu, a město Salzburg leží jen 30 km odtud.

Těsně před devátou přijíždíme ke dveřím vedoucím do pokladny, a jak se tak rozhlížím, kolem už postávají další nedočkavci. V devět jsme vpuštěni dovnitř a s přítelem ihned zaujímáme místo v rychle se tvořící krátké frontě. U pokladny ze sebe přítel vysype požadavek "Zwei", a už procházíme chodbou směrem k šatnám. Tam je nám předán milou paní slušivý erární overal, a poté jsou nám přidělena místa na vláčku, který nás doveze do podzemí. Do rukou se nám dostává malý telefon, ve kterém je nahrána přednáška o dolech v jazyce, kterým mluvíme. Ještě před výjezdem si celou naši sestavu na vláčku vyfotí přítomná mladá paní, a už se rozjíždíme.

Areál solných dolů zvenčí. Foto: foto.mapy.cz

Cesta do podzemí trvá kolem sedmi minut. Jsme ponořeni do tmy, která je narušena akorát měkkým osvětlením po stranách chodby. Poté jsme našim průvodcem odvedeni do obrovské "místnosti". Tam přicházíme k zábradlí, přes nějž vidíme pod námi samotnou solnou stěnu a na ni probíhající světelnou animaci toho, co v dole uvidíme. Přičemž se nám aktivovala první část výkladu v telefonech a máme možnost slyšet historii solného dolu. Poslední část výkladu tvoří bezpečnostní upozornění při sjezdu na skluzavce. Samotný důl je totiž protkaný sítí dřevěných skluzavek, po kterých se horníci přemisťují (tedy kromě výtahů, žebříků a tunelů). Pro každého je to zážitek, a jakmile jsme všichni "dole", pokračujeme do dalších prostor dolu.

V nich se nachází velmi moderní technologie v podobě světelných krystalů a dalších animací, tentokrát o tom, jak probíhá samotná těžba soli. A už slyšíme další část výkladu.  Jaké druhy vrtů existují, co musí horníci dělat, jak dlouho apod.
 
Jsme vedeni tmou dále, procházíme kolem zařízení, které provádí vrty, a cestou nám průvodce ukazuje solnou zeď, kde máme možnost ochutnat její solné krystaly. Vzhledem k množství přilepených jazyků na oné stěně jsme toto s přítelem raději vynechali.

Nyní se dostáváme do úchvatné místnosti plné dotykových obrazovek, kde se všichni návštěvníci hravou formou dozví cokoliv o soli. Jaké jsou krystaly, z jakých chemických látek se skládají, jak jsou velké, jaký je rozdíl mezi krystalem soli a cukru... Možností je tady neuvěřitelné množství, a v této místnosti taky trávíme cca dvacet minut, no pošlete lidi do místnosti plné "hraček", a máte pokoj. Po důkladném prostudování zdejších "studijních materiálů" pokračujeme dál.

Dostáváme se k zábradlí, přes nějž vidíme vodu. Vlastně, přemýšlíme, kde je hladina, kde strop a kde odraz, protože jde o fantastický optický klam (na fotce vám to tak zřejmě nepřijde, nicméně byste museli být přímo na místě). Po této vodě se po vorech dopravují horníci a kontrolují statiku, množství soli apod. To, že místo, kde stojí a díváme se přes zábradlí, je samotný vor, jsem se dozvěděla, až když nám průvodce řekl, ať se usadíme. Čekala nás krátká plavba. Ale jaká! V naprosté, hluboké tmě, která nás obklopovala, jsme byli svědky podívané v podobě světelné show, kdy po stěnách kolem nás "běhala" různě barevná světla, která měla simulovat krystaly soli. Nic krásnějšího jsem asi nikdy neviděla. Všichni jsme byli u vytržení, nikdo nevydal ani hlásku. Tato "plavba" trvala asi tři minuty, poté jsme vystoupili, a pan průvodce nám s šibalským úsměvem sdělil, že jakmile budeme procházet kolem "umyvadla", do kterého teče voda, ať se s radostí napijeme. Prokoukla jsem ho, proto jsem ve vodě smočila jen prsty a po ochutnání se mi potvrdilo, že se jedná o velmi silný roztok soli a vody (no samozřejmě, jsme v dole, kde je to solí i cítit). Přítel, který je do všeho hrr, a německy mluvícímu průvodci nic nerozuměl, nabral si plnou dlaň vody, vypil ji jedním douškem, a měl co dělat, aby se neskácel k zemi. Protože napít se tak silného roztoku soli, no myslím, že nebude potřebovat doplňovat sůl tak dalších pět let.

Vodní hladina s vorem (vpravo). Foto: foto.mapy.cz

To už jsme se blížili ke konci prohlídky, byli jsme opět usazeni na vláček, cestou na povrch jsme si poslechli ukázkový odstřel, a na povrchu, mžourající do prudkého slunečního světla, jsme svlékli overaly a šli k pokladně, kde na nás čekal suvenýr v podobě fotky ze skluzavky. Totiž když tak jedete po té skluzavce, asi v půlce uvidíte záblesk z fotoaparátu.

Poznámka: Protože se v dolech za prvé fotit nesmí, za druhé by ani fotky nebyly pořádně vidět kvůli tmě, fotografie uvedené výše nejsou mé vlastní.