TRAVEL | Rujána / Rügen a její kouzlo

Před pár dny jsem se vrátila z pětidenní dovolené na německém ostrově zvaném Rujána, německy Rügen. Pro někoho netypická lokalita, možná i netypická dovolená. Já jsem však typ člověka, kterého nelákají jen slunné pláže, pohlední jižani nebo nicnedělání v areálu hotelu. Odjakživa jsem milovala hory, zajímavá zákoutí, muzea, a hlavně dějiny. Právě proto jsem pro mě a mého partnera vybrala tuto lokalitu. A dny to byly zajímavé, a hlavně poklidné. A přesně o to s partnerem usilujeme dva roky, protože dva roky jsme nestrávili čas jen spolu, bez počítače, rodiny, práce, starostí.

Nebydleli jsme v hotelu, ale v domečku jednoho starého manželského páru, který měl k dispozici podkrovní apartmá k pronájmu. Cena hezká, vybavení perfektní, útulno, čisto. Nebyl důvod váhat. Navíc onen manželský pár byl velmi příjemný a vstřícný; sice neuměl anglicky, my zase německy (to jsou trable), ale nějak jsme se domluvili, vždy to nějak jde :). Domeček byl zhruba kilometr od pláže, což ovšem vůbec nevadilo, projít malebnou vesničkou Vitt na krásnou pláž bylo úžasné.

Musím říct, že Němci jsou jiný národ, jiní lidé. Chovají se jinak, ne moc přátelsky, jsou to takové napůl otevřené konzervy, jestli víte, co tím myslím. Konzervativní lidé, kteří jsou přesto v něčem trošku dál, než my. Na žádné z tváří, kterou potkáte, neuvidíte úsměv a co mě nejvíc praštilo do očí, byl fakt, že jsem nepotkala žádnou krásnou německou ženu. Mám k ženám zvláštní vztah, vnímám je jako krásné všechny, každá žena je nádherná, ale já teď mluvím o kráse vnější. Všechny ty ženy ve mně budily dojem, jakoby na sebe rezignovaly, neviděla jsem, že by se o sebe staraly, nesnažily se líbit nebo něco podobného, jsou úplně jiné, než ženy v České republice. V Česku máme mnoho krásných žen, a většinou vidím, že o sebe dbají, že jim záleží na jejich vzhledu, což se o Němkách říct nedá. Nechci být vůči nim nijak kritická, jde jen o můj dojem.

Na Rujáně jsme trávili dny v malém městečku Putgarten, asi kilometr od mořského pobřeží. Putgarten a okolní vesničky, zvláště pak Vitt, jsou kouzelné. Všude jsou nádherné tradiční domky se střechami z rákosu, a jak se německé ženy nestarají o svůj vzhled, tak všechnu péči vkládají do svých zahrádek. Tolik překrásných zahrad, různého typu, ať už elegantní nebo hravé, jako z pohádky, nemohla jsem se vynadívat. A i když na některých zahradách bylo mnoho dekorací, vůbec nepůsobily přeplácaným dojmem, opravdu si jejich majitelé umí vyhrát a mají na to oko.  

Pobřeží s krásným mysem Arkona ve mně jako vždy vzbudilo respekt a touhu objevovat vše, co je za dalekým obzorem. Někde v dáli totiž leží Švédsko, kam se můžete trajektem vypravit, ale Švédsko si chceme nechat zase na jinou dobu. Když jsem z nedalekého bývalého majáku měla pod sebou celé širé moře, cítila jsem pokoru a pocit, jak malá jsem, a jakou má příroda moc. Tenhle pocit se mi opět potvrdil o den později v muzeu oceánů a muzeu moří, kde jsem mohla v obrovském akváriu vidět naživo vše, co se modrou částí planety prohání a také to, co se prohání na mořském či oceánském dnu a my nemáme možná ani tušení, co všechno jsme ještě neobjevili a co tam někde v té hluboké tmě na dně oceánů žije.

Zmínila jsem se o dějinách, viďte? Nesmím tedy zapomenout na návštěvu britské ponorky, která křižovala vodami za studené války. Majestátná, složitá, nádherná, a přitom připomínající ne ty nejveselejší doby. Zvláštní pocit. A bunkry východoněmeckého námořnictva si tady taky zaslouží své místo. :)

Možná si říkáte, že jsme dovolenou trávili blízko pobřeží, tak kde je nějaká zmínka o koupání? Právě tady. Na severu Německa není zrovna nejteplejší moře, takže my spíš než nějakému dlouhému koupání jsme se dvakrát za dovolenou (nejsme plážové typy) kochali na pláži. Na koupání je to pro místní, ti jsou zvyklí na tu studenou vodu a hravě nás strčili do kapsy. My jsme se spíš svlažovali a chladili, než že bychom se dlouho koupali. Nevím, jestli vám někdy ztuhly ruce zimou v moři :D. Nicméně na severu je pěkný fakt, že pobřeží tam máte mělké, a docela dlouho trvá, než ztratíte pod nohama dno, tam opravdu můžete vzít přítele za ruku a jít na "procházku mořem"...

Poslední den jsme věnovali návštěvě místního národního parku. Ani nevím, kdy jsem naposledy viděla tak překrásný les, ale to hlavní, co mě zarazilo, byl fakt, že jste v tom lese nezaslechli zpěv ptáků, neviděli veverku nebo nespatřili aspoň srnu. Nikde nic. Jen stromy. Šumící, kymácející se ve větru, ale nikde žádný život. Velmi zvláštní, vzhledem k tomu, kolem zeleně kolem sebe máte. Takový mrtvý les, jako by skrýval nějaké tajemství, působil na mě dojmem, že má za sebou mnoho příběhů, které nebyly zrovna úsměvné. Po dvou kilometrech cesty tichým lesem můžete dojít ke dvěma vyhlídkám, první, tzv. „Židli králů“, o níž panuje pověst, ve které si staří obyvatelé řekli, že kdo vyleze na onen křídový útes, ze kterého jsme se koukali do dáli, usedne na "židli králů" a bude král. Obrazně řečeno, nešlo o žádné touhy po vládě nebo něco podobného. A dále druhé, Viktoriánské vyhlídce, odkud máte výhled na celé širé moře a krásné bílé křídové útesy zase z jiných stran. Jde o nepopsatelný zážitek, který si musí každý prožít sám.

Rujána je opravdu kouzelné místo, ale jen tak, jak si jej vy kouzelné uděláte. Má totiž mnoho míst, o kterých lidé nemusí vědět, protože se zajímají jen o pláž a moře. Ale historie ostrova, střídání národů, příchod Slovanů či vpád Dánů, kteří za sebou nechali spoušť, to jsou jen střípky dějin, které za sebou máme. Kdo chce poznávat historii, objevovat místní tajemství a podívat se na svět z jiné perspektivy, než která je mu nabízena z jihu Evropy, pro toho je určená kouzelná Rujána.


A KDE JSTE DOVOLENOU STRÁVILI VY?

Andy 

Continue Reading...

TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Solné doly)

V dnešním článku bych vás ráda seznámila s dalšími dvěma dny naší dovolené v Berchtesgadenu. Tedy, se dvěma dny ano, ale kvůli mé detailní reportáži bude ze tří návštěv v jednom dni popsána jen jedna. Abyste mi neumřeli.

Řeknu jednu věc: středa byla asi úplně nejlepším dnem z celé dovolené. Zřejmě za to můžou Solné doly a Wimbachklamm. Pojďme se tedy podívat, jak to vypadalo v další den dovolené, tedy v úterý a ve středu.

V minulém dílu jste se mohli na konci dočíst, že jsme si plánovali výlety na další den. Tedy na úterý. A také, že jsme je museli radikálně změnit.

* * * * *

Den třetí: nedobrovolné lenošení

Do našich plánů nám dle našeho očekávání zasáhlo špatné počasí. Na úterý jsme měli naplánovánu návštěvu jezera Königsee, ale kvůli dešti jsme museli plán změnit. Rozhodnutí padlo; navštívit místní Solný důl.

Po vydatné snídani vyrážíme směrem k Solnému dolu. Je ale už asi kolem půl jedenácté, a já mám neblahé tušení, že z toho nakonec nic nebude. A nemýlila jsem se. Po příjezdu k areálu kolem Solných dolů jsme zahlédli nekonečně dlouhou řadu u pokladen. Dle našich výpočtů bychom čekali na lístky asi dvě hodiny. Takže jsme sedli zpátky do auta a jeli do Berghofu. Do místa, které je velmi úzce spjato s Hitlerem. Jakmile jsme dojeli, spustila se taková průtrž, že jsme se celí promočení museli vrátit do auta. Plán byl jasný - jedeme zpět do penzionu.
Jakmile jsme dorazili do Auerwirtu (onen penzion, pro připomenutí), zašli jsme si na oběd a odpoledně jsme strávili u filmů. Až hlad na večeři nás donutil vyhrabat se z brlohu. Večeře byla úžasná, a já jsem tiše doufala, že další den bude o něco lepší. Přičemž jsme měli první plán jasný: musíme vstát co nejdříve, ať jsme v Solném dolu mezi prvními.

Den čtvrtý: Deprese i romantika

Po probuzení se do středečního rána počasí nevypadá o nic lépe. Venku je pořád zataženo, ale neprší. Nicméně vzduch je krásně svěží po dešti a bouřce a já se už těším na naše další výlety (ale v hlavě mi běhá myšlenka, že je mi líto jednoho ztraceného dne). Při snídani kontrolujeme stav počasí, přičemž zjišťujeme, že počasí nebude krásné, ale aspoň nebude pršet. Po prostudování cest na mapě, kterou nám druhý den poskytl pan majitel penzionu, je rozhodnuto. Solné doly, Berghof, Wimbachklamm. Oblékáme se, balíme nějaké "mlsky" a odjíždíme.

Solné doly se otvírají kolem devíti hodin. Jsou přímo v Berchtesgadenu, a město Salzburg leží jen 30 km odtud.

Těsně před devátou přijíždíme ke dveřím vedoucím do pokladny, a jak se tak rozhlížím, kolem už postávají další nedočkavci. V devět jsme vpuštěni dovnitř a s přítelem ihned zaujímáme místo v rychle se tvořící krátké frontě. U pokladny ze sebe přítel vysype požadavek "Zwei", a už procházíme chodbou směrem k šatnám. Tam je nám předán milou paní slušivý erární overal, a poté jsou nám přidělena místa na vláčku, který nás doveze do podzemí. Do rukou se nám dostává malý telefon, ve kterém je nahrána přednáška o dolech v jazyce, kterým mluvíme. Ještě před výjezdem si celou naši sestavu na vláčku vyfotí přítomná mladá paní, a už se rozjíždíme.

Areál solných dolů zvenčí. Foto: foto.mapy.cz

Cesta do podzemí trvá kolem sedmi minut. Jsme ponořeni do tmy, která je narušena akorát měkkým osvětlením po stranách chodby. Poté jsme našim průvodcem odvedeni do obrovské "místnosti". Tam přicházíme k zábradlí, přes nějž vidíme pod námi samotnou solnou stěnu a na ni probíhající světelnou animaci toho, co v dole uvidíme. Přičemž se nám aktivovala první část výkladu v telefonech a máme možnost slyšet historii solného dolu. Poslední část výkladu tvoří bezpečnostní upozornění při sjezdu na skluzavce. Samotný důl je totiž protkaný sítí dřevěných skluzavek, po kterých se horníci přemisťují (tedy kromě výtahů, žebříků a tunelů). Pro každého je to zážitek, a jakmile jsme všichni "dole", pokračujeme do dalších prostor dolu.

V nich se nachází velmi moderní technologie v podobě světelných krystalů a dalších animací, tentokrát o tom, jak probíhá samotná těžba soli. A už slyšíme další část výkladu.  Jaké druhy vrtů existují, co musí horníci dělat, jak dlouho apod.
 
Jsme vedeni tmou dále, procházíme kolem zařízení, které provádí vrty, a cestou nám průvodce ukazuje solnou zeď, kde máme možnost ochutnat její solné krystaly. Vzhledem k množství přilepených jazyků na oné stěně jsme toto s přítelem raději vynechali.

Nyní se dostáváme do úchvatné místnosti plné dotykových obrazovek, kde se všichni návštěvníci hravou formou dozví cokoliv o soli. Jaké jsou krystaly, z jakých chemických látek se skládají, jak jsou velké, jaký je rozdíl mezi krystalem soli a cukru... Možností je tady neuvěřitelné množství, a v této místnosti taky trávíme cca dvacet minut, no pošlete lidi do místnosti plné "hraček", a máte pokoj. Po důkladném prostudování zdejších "studijních materiálů" pokračujeme dál.

Dostáváme se k zábradlí, přes nějž vidíme vodu. Vlastně, přemýšlíme, kde je hladina, kde strop a kde odraz, protože jde o fantastický optický klam (na fotce vám to tak zřejmě nepřijde, nicméně byste museli být přímo na místě). Po této vodě se po vorech dopravují horníci a kontrolují statiku, množství soli apod. To, že místo, kde stojí a díváme se přes zábradlí, je samotný vor, jsem se dozvěděla, až když nám průvodce řekl, ať se usadíme. Čekala nás krátká plavba. Ale jaká! V naprosté, hluboké tmě, která nás obklopovala, jsme byli svědky podívané v podobě světelné show, kdy po stěnách kolem nás "běhala" různě barevná světla, která měla simulovat krystaly soli. Nic krásnějšího jsem asi nikdy neviděla. Všichni jsme byli u vytržení, nikdo nevydal ani hlásku. Tato "plavba" trvala asi tři minuty, poté jsme vystoupili, a pan průvodce nám s šibalským úsměvem sdělil, že jakmile budeme procházet kolem "umyvadla", do kterého teče voda, ať se s radostí napijeme. Prokoukla jsem ho, proto jsem ve vodě smočila jen prsty a po ochutnání se mi potvrdilo, že se jedná o velmi silný roztok soli a vody (no samozřejmě, jsme v dole, kde je to solí i cítit). Přítel, který je do všeho hrr, a německy mluvícímu průvodci nic nerozuměl, nabral si plnou dlaň vody, vypil ji jedním douškem, a měl co dělat, aby se neskácel k zemi. Protože napít se tak silného roztoku soli, no myslím, že nebude potřebovat doplňovat sůl tak dalších pět let.

Vodní hladina s vorem (vpravo). Foto: foto.mapy.cz

To už jsme se blížili ke konci prohlídky, byli jsme opět usazeni na vláček, cestou na povrch jsme si poslechli ukázkový odstřel, a na povrchu, mžourající do prudkého slunečního světla, jsme svlékli overaly a šli k pokladně, kde na nás čekal suvenýr v podobě fotky ze skluzavky. Totiž když tak jedete po té skluzavce, asi v půlce uvidíte záblesk z fotoaparátu.

Poznámka: Protože se v dolech za prvé fotit nesmí, za druhé by ani fotky nebyly pořádně vidět kvůli tmě, fotografie uvedené výše nejsou mé vlastní.

Continue Reading...

TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Arbersee, Kehlsteinhaus)

Berchtesgaden. Městečko ležící v německých Bavorských Alpách v blízkosti hranic s Rakouskem. Nádherná příroda, 30 km odtud malebné historické městečko Salzburg. Příjemní lidé, klid, hory, a na obzoru tyčící se nejvyšší vrchol Bavorských Alp - Watzmann.

Tak takhle by se dala popsat dovolená snů. Když vynechám všechny legrační útrapy, které nás potkaly. Ale ne, trošku nadsazuji, bylo to úžasné. Pokusím se vám popsat den po dni, z toho důvodu bude článek rozdělen na více částí, abyste mi článek nezavřeli ihned poté, co po jeho otevření opustíte židli či jiný "sedací prostředek" a poroučíte se s grácií k zemi.

Den první: Cesta a ubytování

Většinou není potřeba popisovat cestu na místo, kde se má odehrávat rekreace či relaxace, ale i tento den má oprávněně zde svou pozici.

Z Žatce vyjíždíme v neděli 3. srpna kolem desáté hodiny dopolední. Předpokládaný příjezd do cíle je v 15:00. Přičemž není do cesty započítána menší zastávka u jezera Arbersee (neboli Velké Javorské jezero). Toto bavorské jezero je ledovcového původu a my se rozhodli udělat si tam pauzu. Nadýchali jsme se čerstvého vzduchu (hlavně já musela, bylo mi nějak špatně), prošli se kolem čisté vody s kachničkami, já se později najedla totálně přežrala místních borůvek (a jak obrovské byly!) a pokračovali jsme v cestě.

 

Já při ní usnula. To, co se dělo v jejím průběhu, netuším, ale po mém probuzení jsme stáli u krajnice a moje drahá polovička se usilovně snažila přemluvit navigaci k tomu, aby se konečně po hodině zorientovala a ukázala nám cestu. 

Jelikož jsme přeci moderní lidé a nebudeme přeci využívat tištěné autoatlasy či jiné papíry, které by mohly svým zjevem připomínat mapy, využili jsme chytrou navigaci v mobilu mého partnera. Nicméně po pár hodinách, za hranicemi, se chudák holka ztratila, a po nekonečném restartování a znovuspouštění nás úspěšně asi kolem sedmnácté (!) hodiny odpolední dovedla do našeho penzionu Auerwirt, nacházejícího se v obležení vrcholů hor. 

Ještě než jsme přijeli, projeli jsme Salzburgem a já se nemohla nabažit místní řeky, která byla velmi zajímavě zbarvená (mou dedukci tvoří zdejší hory, které jsou převážně vápencové). Protože však bylo zataženo, nemohla jsem se kochat horami, ale i tak malé horské městečko Berchtesgaden vypadalo krásně.

Jakmile jsme tedy dorazili do penzionu a popadli naše zavazadla, slečna nám ukázala, kde se nachází společné sprchy, záchody, a náš pokoj. Samozřejmostí pro mě bylo, že to nebude apartmá, jen nerozumím tomu, proč na mě působil tak pochmurně. Ale zvelebil ho místní lehký bordel vytvořený dvěma Čechy (čímž nenarážím na naše obyvatele!)

Poté jsme se navečeřeli v obležení Čechů (v této oblasti je víc Čechů než místních!) a plánovali výlety. Nakonec jsme se shodli na tom, že vše bude záviset na počasí, takže uděláme přesné plány až další den u snídaně. 

Den druhý: Kehlsteinhaus a visení na lanech

Přišel druhý den. Vyhrabali jsme se kolem osmé z postele do jídelny na snídani a byli jsme překvapeni, že v tuhle dobu jsme na snídani jako první. Vypadá to, že se akorát tak v penzionu flámuje až do rána a potom podle toho vypadají i turistické trasy na vrcholy hor. Né dělám si legraci. Při snídani (která byla mimochodem výborná, jednoduchý bufet s úžasným pečivem!) jsme neustále přemisťovali naše pohledy z oken a předpovídali počasí. Poté, co jsme si vyprosili heslo na místní wifi síť a omrkli počasí, shodli jsme se na výšlapu na Kehlsteinhaus, neboli Orlí hnízdo.

Zde udělám malou vsuvku. Berchtesgaden a jeho okolní hory jsou místem protkaným nacistickou historií a Hitlerem, který tady trávil mnoho času. Orlí hnízdo samozřejmě nebylo výjimkou.

Kehlsteinhaus - pohled zdola

Kolem půl desáté jsme dorazili na výchozí bod trasy (parkoviště kdesi poblíž penzionu prostě) a vydali se na cestu. Když jsme procházeli pod jedním mostem, zahlédla jsem šest autobusů, jejichž cíl byl právě Kehlsteinhaus. Vzhledem k mladým lidem nacházejícím se uvnitř jsem pokřtila tyto lidi "Línými prdelemi", protože přijít o tak krásnou túru je prostě hřích.

Pohled z výšlapu na okolí

Kehlstein v celé kráse

Na Kehlsteinhaus byla psána cesta čtyři hodiny. Myslím, že jsme dorazili tak akorát, já se snažila cestou hypnotizovat mraky, aby odpluly pryč, nicméně toto se mi nepovedlo, takže jsem fotila tak akorát vrcholky hor skryté v mracích. Ale i to má své kouzlo :). Cesta byla docela zábavná, přítel, který je voják, měl úplně luxusní krok (pomalu pochodový), kterému já jsem nestačila, takže jsem si užívala krajinu okolí. Jakmile si všiml, že nějak zaostávám, vysvětlil mi, že naše děti budou mít vojenskou disciplínu. Hrdě začal popisovat denní režim svým budoucích malých vojáčků, a poté, co jsem jej obdařila jedním ze svých varovných pohledů a udělila mu dloubanec do žeber, uznal, že vojenský režim čeká spíš jeho. Nicméně je na buzeraci zvyklý od svých nadřízených, a my se buzerujeme tak nějak navzájem.

Okolí naší túry

Asi kolem jedné přicházíme na vyhlídku těsně pod Orlím hnízdem. Tam se nachází tunel, kterými procházely jednotky bývalé SS, a za ním se nachází v podzemí unikátní Zlatý výtah, který byl Hitlerovi darován. Zapomněla jsem už kým, ale protože výtah byl pokaždé zaplněn hromadou lidí (kteří byli líní si na Orlí hnízdo vylézt pěšky → druhá várka Líných prdelí), jeho zlatý "interiér" jsem zahlédla jen na okamžik.

Poté naše kroky směřovaly na Orlí hnízdo (asi deset minut cesty), kde jsme si dali výbornou Gulaschsuppe. Najedli jsme se, odpočinuli si, a vydali se po skalnatém terénu směrem na vrchol Kehlstein.

Kříž na Orlím hnízdě

Orlí hnízdo, za ním Kehlstein

Orlí hnízdo je ve výšce asi 1 800 m.n.m., samotný Kehlstein asi 2 000 a nějaké drobné. Teprve tady jsem byla ve svém živlu. Cestu tvořily samé žebříky, úzké cestičky, malinké úchyty, a poté jsme přišli k místu, kde bylo upozornění, že by bylo vhodně pokračovat dále s jištěním. Po praxi ve Vysokých Tatrách jsem si řekla, že jištění nebude potřeba. Přítel šel ustaraně za mnou, já lezla, šplhala, sem tam jsem byla nucena se nad skalní propastí pověsit na lano, jelikož nebylo pořádně místa na nohy, no úžasný adrenalin. Když jsme došli k menší soutěsce, střetli jsme se s lezci s jištěním. Tady se přítel už rozčílil a povídá mi: "Dost už, jdeme zpátky, uklouzne ti noha a podívej se, co je pod tebou." S kyselým výrazem jsem se tedy obrátila, ony lezce jsem obdařila svým německým "Halo!" a absolvovala trasu obráceně.

Ale bylo to úžasné. Nádherné výhledy (na chvilku se nad námi nebe slitovalo), krásné skály, ale na vrchol jsme se nedostali. Cestou zpět jsme se podívali přímo dovnitř Orlího hnízda, kde je expozice muzea nacistické historie.

Když jsme šli dolů, dostala jsem přednášku o tom, že nemám pud sebezáchovy, že si chci bůhvíco dokázat, že nejsme ani jeden pojištění a nedejbože by pro mě musel letět vrtulník, no scénáře jako z akčního filmu.

A nakonec jsme byli za to zatažené počasí rádi. Ve vedru bychom těžko šplhali po skalách.
Do penzionu přicházíme kolem šesté, hned si dali večeři a naplánovali si výlety na další den. To jsme nevěděli, že je budeme muset razantně změnit.


Pokračování tady.

Continue Reading...