Den co den jezdím pražským metrem, autobusem, tramvají. Nejčastěji však metrem. Vždy přijdu na nástupiště metra C stanice Letňany a čekám na přijíždějící metro. Ještě zbývá necelých pět minut. Už je mi trošku chladno z toho větru, který sem přichází z průvanu od schodů a doráží na mě. Na stanici se už shromažďuje více lidí, všichni míří do práce. Po mé pravici stojí muž v nažehleném obleku, v levé ruce drží černý kufřík, patrně s notebookem a nějakými papíry, v ruce pravé má mobil a telefonuje. Po mé levici stojí zachmuřená slečna. Asi se do práce moc netěší. Možná je jako každý druhý, má práci, která ji nebaví, ale živit se musí, možná si nevěří na změnu zaměstnání... Z uvažování mě vytrhává zvuk přijíždějícího metra. Jakmile zastaví, stisknu tlačítko na dveřích, a ty se otevřou. Mířím k sedadlu a sedám si. Vytahuju si knížku a začítávám se. Jedu na Florenc, to nějaký kus určitě přečtu. Z reproduktoru se ozve klasické: "
Ukončete prosím nástup, dveře se zavírají", a metro se rozjíždí. Já se začtu do své knihy. Čtu písmeno za písmenem, slovo za slovem, větu za větou, jsem knihou úplně pohlcená, že asi nevnímám revizora, který prochází vagon. Po předložení placky jen monotónně vyhrabu svou dokladovku a ukážu mu svou "lítačku". To už mě ale z četby vytrhává skupinka dětí, které nastupují na stanici Ládví. Může jim být něco kolem deseti, jedenácti let. Všichni jsou to kluci, jen jediná dívka mezi nimi je. Celkem je jich asi sedm. S divokým vřískotem se rozesadí na volná sedadla a všichni do jednoho vytahují mobily. Ukazují si nové fotky, hry, které si stáhli. To už mají mou plnou pozornost. Při pohledu na ně láskyplně pohladím knihu, kterou držím na kolenou, stále otevřenou. Pozoruji ty děti, jak usilovně hledí do mobilů, nevnímají nic a nikoho. Sem tam zakřičí nějaká vítězoslavná slova, patrně hrají hry. To už se ale zvedám, metro zastavuje na stanici Florenc, Knihu schovávám do kabelky a vystupuju. Pracovní den začíná.
* * * * * * *
A pokaždé vidím to stejné. Děti různého věku, které sedí zaplácnuté v sedadle a neúprosně hledí do mobilu nebo tabletu. Je mi z toho smutno. A přitom knihy dají člověku, jakéhokoliv věku, více než cokoliv jiného. Jak je možné, že se knihy u mladších generací ztrácí? Lze vůbec z tohoto někoho obvinit? Může za to doba, se kterou nic neuděláme, nebo rodiče?
Víte, vlastně mě docela zajímá, jestli dnešní děti ještě čtou. Pomalu se vytrácí tištěná podoba i ze škol. Učebnice nahrazují tablety. Je to správné? Osobně si myslím, že by měl být kladen větší důraz na to, aby děti četly. Předpokládám, že není moc rodičů, kteří by svým dětem třeba četly, nebo je k četbě knih vedly. Moc se mi líbí koncepce
Celé Česko čte dětem, určitě může být víc akcí, aby děti více četly. Knihu v rukách člověka vídávám zřídka. Je to vzácné, tak vzácné, že když vidím někoho, jak je zahloubán do své knihy, s radostí se na něj dívám a kolikrát si s tím člověkem popovídám o tom, co čte.
Jsem od přírody docela pesimista. Takže se nebudu tajit svým názorem, že bude čím dál těžší udržet při životě knihy v rukách mladých čtenářů. Možná že jednou bude jedinou zárukou, že si mladí čtenáři něco přečtou, povinná literatura na střední škole.
Zdroj obrázku: zena.centrum.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)