Mám ráda svérázné knihy, které budí v lidech rozpolcenost. Které dokáží jejich čtenáře názorově rozdělit. Takové, které umí vzbudit velmi silné emoce a zakousnout se do čtenáře tak, že jej nepustí, dokud knihu nedočte do úplného konce. A přesně takovou knihou je Revoluce. Originální, čtivá, a bohužel až trýznivě pravdivá.
Jakub Trpiš je český autor, který si mou přízeň získal především tímto literárním počinem. Zřejmě jeho práce s lidmi, v marketingu a osobním rozvoji udělala knihu Revoluce takovou, jaká je. Jakub je z Ostravy a dle různých zdrojů byl šikovný student. Zatím jsem neměla možnost si přečíst jeho předchozí knihy (Volba, 2012 a Landie: Čtyři poutníci, 2016), ale už teď mě jako autor oslovil a jelikož si knihy vydal i bez nakladatelství, tak je mi i velkou inspirací, jelikož svou prvotinu bych také ráda vydala tímto způsobem. Tak jsem trošku do článku zařadila sebe samou, teď už ale veškerý prostor patří Jakubovi a jeho knize.
Nikdy jsem moc nezmiňovala ve svých recenzích vzhled knihy,
ale tady se chci na moment zastavit. Už dlouho mě žádná kniha nezaujala pouhým
pohledem na ni. Obálka je poutavá, nápaditá a na první pohled může ve čtenáři
vzbuzovat dojem hrdosti s prvky pýchy až namyšlenosti. A přesto je v ilustraci
i něco, co symbolizuje nebezpečí. Elegantně tak ukazuje, co můžeme v knize
očekávat, ale zároveň příliš neprozrazuje. Krásné
lákadlo. Přijde mi velmi originální, že název je v podstatě součástí
ilustrace obálky, nijak nevybočuje, „neřve“ na člověka, není příliš nápadný,
ladí s ilustrací a celkovým vzhledem. Musím ale říct, že anotace
rozhodně nic nevypovídá o kvalitním obsahu knihy. Je suchá a čtenáře neupoutá.
Možná by v ní neuškodil krátký úryvek, knihu totiž prostupuje spousta
zajímavých pasáží a rozhodně by příliš neprozradila, kdyby byla nějaká zmínka
nebo dobrá citace uvedena i v anotaci.
Co ovšem nezvládla anotace, zvládl příběh sám. Ten se totiž
odehrává v České republice v letech 2006-2026 z pohledu čtyř
postav, z nichž si každá prochází nějakými těžkostmi, trápením, neustálým
rozhodováním, přemítáním, depresemi nebo pocitem bezmoci v dnešní
společnosti, dokud se z nich nestanou bojovníci za právo člověka, leč pro
každého v jiném smyslu. Hned v úvodu chci ukázat na krásnou podobnost
s dějinami, kdy se v jisté době kolem ČR "motal" také jeden psychicky
narušený člověk se šílenými představami o světě svobody. Musím tady vyzdvihnout
postupné dávkování děje a moc pěkné představení jednotlivých postav.
Každý z těch lidí žije na jiném místě, má za sebou jiné zkušenosti, jiné
myšlenkové pochody, ovšem všechny vedou ke stejnému cíli, což zmiňuje i výše kritizovaná anotace. Členění knihy je moc pěkné;
ač se v knize najdou čtyři postavy, pořád mají kapitoly nějaký řád, a co
považuji za důležité a ne moc časté – čtenář se nemusí vracet a dohledávat.
Neznám knihu, kde bych nezažila ten otravný pocit, kdy autor vměstná do příběhu
několik postav, ale už s tím zřejmě neumí pracovat, takže já se potom musím
vracet o pár kapitol zpátky, protože dějovou linku nechal příliš „usnout“. To
tady nehrozí. A když jsme u toho členění a u děje, nemůžu si pomoct, ale postup
dějové linky, kdy se každá jednotlivá postava nakonec svým osudem či sledem
událostí dostane do kontaktu s hrdinou dalším, mi přijde svěží, nenásilný
a velmi zdařilý. Každý, kdo knihu bude číst, může cítit sympatie nebo nenávist
vůči jakékoliv z postav. Chovají se stejně jako skuteční lidé, řeší
skutečné problémy, není tam nic vyumělkovaného, nepřesvědčivého nebo
neuvěřitelného. Musím též ocenit
pasáž, kterou najdete na samém začátku knihy a před samotným dějem. Popisuje
dějiny českého národa od dob Karla IV., přes Jana Husa, Jiřího z Poděbrad
až po revoluci v roce 1989. I dál. A nepopisuje jen dějiny národa českého,
ale i jeho příšerný úpadek.
Co mě trošku irituje, je ta spousta překlepů. Zdvojená
písmenka, nedokončená slova… Na to, že se na knize pracovalo šest let, je jich
v ní poměrně hodně. Tady korektura trošku zaspala.
Jak již bylo řečeno, autor na knize pracoval velmi dlouhou dobu. A nakonec,
je to na obsahu vidět. Dialogy jsou živé, jako byste se jich doopravdy účastnili. Každý
z hrdinů má svůj styl vyjadřování, svou image, názory, hodnoty, charakter.
Jsou vyšperkované do posledního detailu. Buď je nenávidíte, nebo se s nimi
ztotožníte, nic mezi tam nehledejte. Prostředí, do kterých se s hrdiny
dostanete, jsou vykreslena detailně, přitom vás nezahltí zbytečnostmi. Dovolila
bych si to přirovnat k jisté myšlence z knihy, která v sobě
shrnuje vše podstatné: „Jednoduše řečeno autor vám ukáže to, co chce, abyste
viděli.“ Nenajdete tam mnoho prostoru pro vlastní fantazii, dokreslování
příběhu či dolaďování, aby se vám příběh líbil, jak to v některých knihách
bývá. Tady dostanete vše, co potřebujete, jen pasivně vstřebáváte všechny
události a pocity. Ovšem na kvalitě dialogů ubírá jakési až přehnané tempo.
Jako by autor chtěl všechny myšlenky vychrlit najednou, a tak opomněl tu a tam
zmínit, kdo vlastně mluví. Pokud se totiž ocitnete uprostřed dialogu, který
nabírá na intenzitě nebo emocích, snadno se ztratíte mezi písmenky, musíte se o
pár řádků vracet, protože najednou nevíte, kdo vlastně danou větu pronesl.
Nemusíte se vracet o celé kapitoly, ale o pár řádků ano, a pokud jste právě
uprostřed něčeho strhujícího, trošku to kazí dojem z četby.
Do pocitů postavy se vžijete vcelku bezpracně. To je velkým
plusem této knihy. Emoce jsou na stránkách vykresleny
dokonale. Každé zaleknutí, bolest, cuknutí rty, každý tik, pocit, myšlenka, nádech, i poslední
výdech. Vše je tam popsáno tak detailně a s takovou péčí, že nemáte šanci
zůstat nezúčastněným čtenářem. Stáváte se postavou samotnou a prožíváte
s ní všechno. Bolest, radost, beznaděj, i okamžik, než stiskněte spoušť
zbraně namířené proti sobě. To všechno tam je. Tahle kniha z vás vytáhne
ty nejniternější obavy, starosti, problémy. Nenechá ve vás nic nedotčeného.
Když bych měla blíže popsat samotné dění v příběhu, je skvělé, s jakou přesností a bohatými znalostmi autor vylíčil prostředí politiky, médií a společnosti. Najdete tam všechno. Korupci, podvody, lži, manipulaci, prospěchářství. Kdo si přečte tuto knihu, může snadno najít souvislosti mezi děním v ní a v dnešní společnosti právě teď, v tuhle dobu. Je až děsivé, do jak temných zákulisí politiky a médií se autor dostává, s čím nás seznamuje nebo před čím nás možná i varuje. A tohoto nepořádku jménem svět se zúčastní právě Vlado, Kryštof, Helena a Robert. Každý z nich má své přesvědčení a názor na to, co bude výsledkem jejich společné myšlenky: změny. A ve finále člověk zjistí, že je především sobcem, kterému jde jen o své blaho a své dobro. Kniha je v tomto ohledu velmi krutá. Ukáže nám, že mnohdy nejsme pro ostatní nic než příležitost, jak z nás vytáhnout emoce, znalosti, informace, city, a pak nás vyždímané zahodit, aby s potřebnými věcmi mohl zacházet, jak se mu zlíbí. Zákulisí politiky je prakticky nezjistitelná záležitost, co vidíme, nemusí být a většinou není pravda. To, jakým směrem se bude ubírat ČR není v činech politiků, ale v jejich hlavách. A to je nebezpečné, protože do nich nevidíme, neznáme jejich úmysly, a byť by byly ze správného důvodu, mohly by být nesprávné. A pokud budou chtít, ukážou nám to, co máme vidět. Skrze média, která nejsou ani svobodná, ani objektivní. Hrají podlou hru s našimi emocemi a krásně to jde vidět i v dnešní době. Odpovězte si na otázku, opravdu se díváte na současné události objektivně? Nebo pod náporem emocí? Kniha děsivě souzní s děním ve skutečném světě. Demokracie již může být jen slovo ve slovníku. Protože kde máte nějaké „ale“, nikdy žádná svoboda nebude. A těch „ale“ je v příběhu mnoho.
To nic nemění na tom, že je kniha jedinečná právě svým zaměřením
na politickou scénu, média, banky. Každý člověk na ni bude mít jiný názor. Nenajdete
dva lidi se stejným pohledem na tuto knihu. Protože se autor v knize dotýká
principů demokracie, svobody, rovnosti občanů, základních práv a svobod, záleží
na přesvědčení každého člověka, zda jednání postav v knize odsoudí nebo je
bude považovat za správné. To mi neskutečně imponuje u tohoto autora. Revoluce
dokáže vzbudit diskuzi na dlouhé hodiny, přesto se lidé nikdy nedoberou názorové
shody.
Autor i zmiňuje jakousi
naivitu Čechů, ztrátu vlastenectví a hrdosti na vlastní národ a opětovný zrod vlastenectví, které ale doprovází i nutné ztráty a oběti. Což se zdá být přirozené.
Nikdo nechce jít sám proti davu a když už se rozhodne, zřejmě tomu i něco obětuje. Bohužel takto zásadní změny začít musí. A v knize
je to ukázáno krásně. Ještě mě napadá jeden dotaz, v některých pasážích
knihy se setkáváme s obsahem lehce namířeným proti Rusům. A já se ptám
proč? Je to autorův záměr? Nebo to příliš komplikuji a není v tom nic jiného, než pouhý příběh bez
podtextu? Názor a odpovědi na takové otázky si už musíte najít v knize
sami.
Stejně jako krutost některých postav je kniha krutá i ke čtenáři.
Když totiž dojdete do bodu, kdy máte pocit, že se události ubírají lepším směrem, tak vám autor „bodne nůž do zad“ a vy se ocitáte
v ještě hlubší propasti beznaděje, bolesti a naprostého zoufalství. A na
takové „horské dráze“ se v knize ocitnete několikrát. Nevím, zda to
považovat za dobré či špatné, spíš jde o autorův styl, který nechci posuzovat, nemám na to právo,
protože se dotýká samotných emocí čtenáře. A s těmi každý autor pracuje
jinak a hlavně každý čtenář vnímá čtivo jinak. Pan Trpiš tady používá dokonalých popisů postav, prostředí, myšlenek,
doslova čtenáře vtáhne do příběhu a nechává ho, ať si udělá názor sám. Třeba ať si
říká, zda k blahobytu a spokojenosti obyvatel je nutné počítat se
ztrátami, zlem a manipulací.
Autor nikomu ale nevnucuje to, co je v knize napsáno. Je jen na vás, zda s tím budete souhlasit. I zda příběh, názory, a vůbec charaktery postav a jejich
jednání vychází z autorova přesvědčení, obav nebo jen jednoduše
z toho, že je to spisovatel, odborník a píše skvělou knihu. Zda tím chce lidem
vnuknout myšlenku, probudit je, umlčet nebo přesvědčit, je jen na každém
čtenáři. Koneckonců, pan Karvan to s dezinformacemi a manipulací umí velmi
dobře…
„Revoluce“ je slovo, které se dá uchopit z různých úhlů pohledu. Člověk si může myslet, že co je mu předkládáno jako pravda a pomoc, hrdinství nebo hodnoty, je opravdu v jeho nejlepším zájmu. Ale každá mince má dvě strany a pokud za jednu dobrou věc bojuju, tak boj za blaho je i s těmi nejlepšími úmysly v nesprávných rukách nebezpečný. Moc v rukou jednoho člověka nutně znamená riziko pádu do ovládání lidí, manipulace a ve finále jednání jen ve svém zájmu. A najednou se musí bojovat i proti tomu, co bylo původně zamýšleno jako dobrá věc pro národ, protože teď je v tom schováno i zvěrstvo, které se neztotožňuje s původní čistou myšlenkou revoluce. Ona revoluce tedy nikdy skutečně nepřinese mír / svobodu / demokracii. Jen oddálí a skryje to, co nakonec vyplave na povrch. A tehdy už je pozdě.
Jak můžete vidět, čtenář tak často přemýšlí a balancuje na hraně dvou rozhodnutí, co je správné
a co je nutné. Bez ohledu na důsledky. A takových myšlenek, pravd a mouder
najdete v knize spoustu. Všechny se dají aplikovat na běžný život. Protože
ten příběh je o životě. V jeho nejkrutější podobě. V jistém filmu (nemůžu
si ale vzpomenout, který to byl) protagonista řekl: „Lidé byli zrozeni
k podmanění.“ I takto se dá vystihnout celá kniha. Jen ten závěr…
Závěr pro mě byla nepochopitelná směsice různých věcí. Za prvé mi přišel velmi rychlý. Na to, jak byla celá kniha i do těch nejmenších detailů propracovaná, závěr mi přišel strmý. I přes notnou dávku očekávání jisté předvídatelnosti mě nakonec autor překvapil a úplným koncem i zaskočil. Nechci zacházet do detailů, prozradila bych z toho zásadního příliš, tohle si každý čtenář musí prožít sám. Za druhé závěr považuju za otevřený. Možná záměrně, aby si definitivní konec našel každý čtenář sám podle toho, jakou naději nebo beznaděj v sobě nosí. Ale co pro mě zůstává naprosto nepochopitelné, je posledních pár stránek knihy. Proč? Proč náboženství? Proč je celý děj, takto strhující, dokonalý, krutý i krásný zároveň, zakončen jakousi rozpravou s Bohem? Přijde mi to naprosto nepochopitelné, nevím, jestli v tom mám hledat u autora nějaký vyšší smysl, nebo zprávu, že u Boha najdeme vždy pochopení, lásku a odpuštění… I těch nejhorších činů… Nevím. Každopádně mě tohle velmi zklamalo a lehce zkazilo dojem z celé knihy.
Nejraději bych si s autorem této knihy promluvila
osobně, abych pochopila pozadí vzniku této knihy. Navzdory drobným nedostatkům
jde o fascinující a skvělý kousek do domácí knihovny. Je až na pár detailů
opravdu vyšperkovaná, a dokonce k ní byl vytvořen soundtrack, zkomponovaný
panem Karlem Antonínem se skladbami, které nahrál Prague Symphony Ensemble. A
považuji za nezbytné soundtrack vlastnit společně s knihou. Neposlouchala jsem kompletní, téměř hodinové album,
jen úryvky, ale tedy, klobouk dolů. Jedním slovem, dokonalé. Každá jednotlivá
skladba přesně vystihuje emoční ráz dané kapitoly, nádherně dokresluje
atmosféru a kdo neplakal tam, kde se to očekávalo, tak při četbě za zvuků této
hudby zapláče. Opravdu ohromné. I lituji toho, že jsem celé album neměla a
nepřečetla si knihu za jeho znění. Zážitek by byl úplně jiný, povznesený na vyšší úroveň.
Doporučuji každému knihu si přečíst. Na rovinu bych řekla, že ji obsahově odsoudí jen člověk,
který žije v naivitě a má pocit,
že někomu jde o jeho dobro a že vše, co dělají politici a média, je správné,
transparentní a pravdivé. Ne, není. Jde o krásný a reálný vhled do těchto odvětví a nemělo by se to přehlížet. Myslím, že každému by se tady měly otevřít oči a
určitě stejně jako Robert Karvan svými výroky, tak i Jakub Trpiš tímto dílem zasadil do nejedné hlavy semínko pochybnosti…
*
Podívejte se i na web knihy Revoluce, kde najdete spoustu zajímavých informací.
https://landing.kniharevoluce.cz/
*
Revoluce, Jakub Trpiš, Vratimov, 1. vyd., 2020, ISBN 978-80-907346-3-0
Hodně zajímavé :)
OdpovědětVymazat