Zdravím vás. Vážení čtenáři. Byla jsem svědkem matrixu.
Dělám si legraci. I když ne tak docela. Není to poprvé co jsem zaslechla teorii, že matrix je jakýsi uměle vytvořený svět, ve kterém mají být lidé drženi a ovlivňováni tak, aby mohli "sloužit elitě nahoře". Ale že se z takového matrixu dá vymanit. A samozřejmě i fakt, že když se člověk začne pokoušet o ono vymanění se z toho manipulátorského světa, tak se matrix bude snažit všemi možnými prostředky jej dostat zpátky.
A hádejte co.
Dneska se mě pokoušel dostat zpátky. Pokoušel se mě vytočit a svést na tu nesprávnou cestu. Na cestu stížností. A nepodařilo se mu to. (Ale on to zkusí zase, takže je to dlouhý boj.)
Dnešní den byl jako stvořený pro stížnosti. Já ovšem mlčela jako hrob, a za ty události děkovala tak silně, jak je to jen možné. A nakonec jsem se i nasmála, protože jinak to nešlo.
První věc ke stěžování? Jako obvykle jsem vyjížděla autem z garáže. Ovšem ta naše garáž je pro naprostou většinu aut relativně úzká, takže bez sklopných zpětných zrcátek se prostě do garáže nedostanete. Ani z ní. Já nasedla do auta, zmáčkla tlačítko pro start motoru, zařadila jsem zpátečku a vyrazila. A najednou - prásk. Prudce jsem dupla na brzdu a podívala se za zvukem. A uviděla jsem to. Já si zapomněla ta zatracená zrcátka sklopit. Takže jsem krásně najela na boční rám dveří garáže a elegantně zrcátko vyhla směrem ven a kousek jej uloupla. Vyštěkla jsem jedno sprosté slovo a pak už jen mlčela. Zakázala jsem si stěžovat si. Dívala jsem se na to prasklé zrcátko a z okýnka i na pár kousků rozsypaných po zemi. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila splnit svůj úkol.
Možnost stížnosti číslo dvě následuje po pěti minutách jízdy a dalších pěti minutách čekání.
Po zaparkování značně vylepšeného auta jsem se odebrala k místnímu pracovníkovi výrobny klíčů. Měla jsem s sebou tři klíče, od každého jsem potřebovala dvě kopie. Milý pán mě pozdravil a řekl mi, jak moc mi to sluší. Podala jsem mu první dva klíče s pokyny, co bych potřebovala. Šikovný výrobce klíčů hned nastartoval přístroj a s hlučným bzučením vyrobil kopie daných klíčů a podal mi je. Následně dostal ještě ten třetí klíč a opět zabzučel. Já pak zaplatila a s myšlenkami, kolik asi bude stát nové zpětné zrcátko u auta jsem pelášila zpátky domů. Tam jsem předala zbrusu nové pěkné klíče Kulišákovi, který je běžel hned ověřit a odzkoušet. Pak se vrátil zpět za mnou do domu a prohlásil: "Zlato, ty tady máš tři kopie od jednoho klíče." Zrovna jsem si zalévala sáček čaje a málem jsem překonala vrchní okraj hrnku, jak jsem se zastavila v činnosti. "Cože?" Vyvalila jsem na Kulišáka oči. "Jak je to možné, vždyť klíče dostal postupně a měl jasné instrukce, to snad ani nejde udělat." Kulišák jen zakroutil hlavou a odpověděl mi: "Ten z tebe asi musel být pěkně vyjevenej."
A tak jsem si tam tak prohlížela ty krásné, nové klíče, a pak jsem pohlédla na ty původní klíče, od kterých mi kopie úplně chyběly.
Ale! Žádná stížnost nepadla. Přísahám! Jen jsem se podivila, ale nezačala jsem nadávat co je to za blbce, za neschopného neumětela, za nemehlo a že mu to tam půjdu hodit všechno na hlavu. Spíš jsem si řekla, že příště nebudu tak zamyšlená a vyrobené klíče si na místě zkontroluju.
No nakonec to byl povedený den, ne? :)
Andy
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)