TRAVEL DIARY | Berchtesgaden (Arbersee, Kehlsteinhaus)

By: Ad-Libri on 10:44

Share it Please

Tweet

Berchtesgaden. Městečko ležící v německých Bavorských Alpách v blízkosti hranic s Rakouskem. Nádherná příroda, 30 km odtud malebné historické městečko Salzburg. Příjemní lidé, klid, hory, a na obzoru tyčící se nejvyšší vrchol Bavorských Alp - Watzmann.

Tak takhle by se dala popsat dovolená snů. Když vynechám všechny legrační útrapy, které nás potkaly. Ale ne, trošku nadsazuji, bylo to úžasné. Pokusím se vám popsat den po dni, z toho důvodu bude článek rozdělen na více částí, abyste mi článek nezavřeli ihned poté, co po jeho otevření opustíte židli či jiný "sedací prostředek" a poroučíte se s grácií k zemi.

Den první: Cesta a ubytování

Většinou není potřeba popisovat cestu na místo, kde se má odehrávat rekreace či relaxace, ale i tento den má oprávněně zde svou pozici.

Z Žatce vyjíždíme v neděli 3. srpna kolem desáté hodiny dopolední. Předpokládaný příjezd do cíle je v 15:00. Přičemž není do cesty započítána menší zastávka u jezera Arbersee (neboli Velké Javorské jezero). Toto bavorské jezero je ledovcového původu a my se rozhodli udělat si tam pauzu. Nadýchali jsme se čerstvého vzduchu (hlavně já musela, bylo mi nějak špatně), prošli se kolem čisté vody s kachničkami, já se později najedla totálně přežrala místních borůvek (a jak obrovské byly!) a pokračovali jsme v cestě.

 

Já při ní usnula. To, co se dělo v jejím průběhu, netuším, ale po mém probuzení jsme stáli u krajnice a moje drahá polovička se usilovně snažila přemluvit navigaci k tomu, aby se konečně po hodině zorientovala a ukázala nám cestu. 

Jelikož jsme přeci moderní lidé a nebudeme přeci využívat tištěné autoatlasy či jiné papíry, které by mohly svým zjevem připomínat mapy, využili jsme chytrou navigaci v mobilu mého partnera. Nicméně po pár hodinách, za hranicemi, se chudák holka ztratila, a po nekonečném restartování a znovuspouštění nás úspěšně asi kolem sedmnácté (!) hodiny odpolední dovedla do našeho penzionu Auerwirt, nacházejícího se v obležení vrcholů hor. 

Ještě než jsme přijeli, projeli jsme Salzburgem a já se nemohla nabažit místní řeky, která byla velmi zajímavě zbarvená (mou dedukci tvoří zdejší hory, které jsou převážně vápencové). Protože však bylo zataženo, nemohla jsem se kochat horami, ale i tak malé horské městečko Berchtesgaden vypadalo krásně.

Jakmile jsme tedy dorazili do penzionu a popadli naše zavazadla, slečna nám ukázala, kde se nachází společné sprchy, záchody, a náš pokoj. Samozřejmostí pro mě bylo, že to nebude apartmá, jen nerozumím tomu, proč na mě působil tak pochmurně. Ale zvelebil ho místní lehký bordel vytvořený dvěma Čechy (čímž nenarážím na naše obyvatele!)

Poté jsme se navečeřeli v obležení Čechů (v této oblasti je víc Čechů než místních!) a plánovali výlety. Nakonec jsme se shodli na tom, že vše bude záviset na počasí, takže uděláme přesné plány až další den u snídaně. 

Den druhý: Kehlsteinhaus a visení na lanech

Přišel druhý den. Vyhrabali jsme se kolem osmé z postele do jídelny na snídani a byli jsme překvapeni, že v tuhle dobu jsme na snídani jako první. Vypadá to, že se akorát tak v penzionu flámuje až do rána a potom podle toho vypadají i turistické trasy na vrcholy hor. Né dělám si legraci. Při snídani (která byla mimochodem výborná, jednoduchý bufet s úžasným pečivem!) jsme neustále přemisťovali naše pohledy z oken a předpovídali počasí. Poté, co jsme si vyprosili heslo na místní wifi síť a omrkli počasí, shodli jsme se na výšlapu na Kehlsteinhaus, neboli Orlí hnízdo.

Zde udělám malou vsuvku. Berchtesgaden a jeho okolní hory jsou místem protkaným nacistickou historií a Hitlerem, který tady trávil mnoho času. Orlí hnízdo samozřejmě nebylo výjimkou.

Kehlsteinhaus - pohled zdola

Kolem půl desáté jsme dorazili na výchozí bod trasy (parkoviště kdesi poblíž penzionu prostě) a vydali se na cestu. Když jsme procházeli pod jedním mostem, zahlédla jsem šest autobusů, jejichž cíl byl právě Kehlsteinhaus. Vzhledem k mladým lidem nacházejícím se uvnitř jsem pokřtila tyto lidi "Línými prdelemi", protože přijít o tak krásnou túru je prostě hřích.

Pohled z výšlapu na okolí

Kehlstein v celé kráse

Na Kehlsteinhaus byla psána cesta čtyři hodiny. Myslím, že jsme dorazili tak akorát, já se snažila cestou hypnotizovat mraky, aby odpluly pryč, nicméně toto se mi nepovedlo, takže jsem fotila tak akorát vrcholky hor skryté v mracích. Ale i to má své kouzlo :). Cesta byla docela zábavná, přítel, který je voják, měl úplně luxusní krok (pomalu pochodový), kterému já jsem nestačila, takže jsem si užívala krajinu okolí. Jakmile si všiml, že nějak zaostávám, vysvětlil mi, že naše děti budou mít vojenskou disciplínu. Hrdě začal popisovat denní režim svým budoucích malých vojáčků, a poté, co jsem jej obdařila jedním ze svých varovných pohledů a udělila mu dloubanec do žeber, uznal, že vojenský režim čeká spíš jeho. Nicméně je na buzeraci zvyklý od svých nadřízených, a my se buzerujeme tak nějak navzájem.

Okolí naší túry

Asi kolem jedné přicházíme na vyhlídku těsně pod Orlím hnízdem. Tam se nachází tunel, kterými procházely jednotky bývalé SS, a za ním se nachází v podzemí unikátní Zlatý výtah, který byl Hitlerovi darován. Zapomněla jsem už kým, ale protože výtah byl pokaždé zaplněn hromadou lidí (kteří byli líní si na Orlí hnízdo vylézt pěšky → druhá várka Líných prdelí), jeho zlatý "interiér" jsem zahlédla jen na okamžik.

Poté naše kroky směřovaly na Orlí hnízdo (asi deset minut cesty), kde jsme si dali výbornou Gulaschsuppe. Najedli jsme se, odpočinuli si, a vydali se po skalnatém terénu směrem na vrchol Kehlstein.

Kříž na Orlím hnízdě

Orlí hnízdo, za ním Kehlstein

Orlí hnízdo je ve výšce asi 1 800 m.n.m., samotný Kehlstein asi 2 000 a nějaké drobné. Teprve tady jsem byla ve svém živlu. Cestu tvořily samé žebříky, úzké cestičky, malinké úchyty, a poté jsme přišli k místu, kde bylo upozornění, že by bylo vhodně pokračovat dále s jištěním. Po praxi ve Vysokých Tatrách jsem si řekla, že jištění nebude potřeba. Přítel šel ustaraně za mnou, já lezla, šplhala, sem tam jsem byla nucena se nad skalní propastí pověsit na lano, jelikož nebylo pořádně místa na nohy, no úžasný adrenalin. Když jsme došli k menší soutěsce, střetli jsme se s lezci s jištěním. Tady se přítel už rozčílil a povídá mi: "Dost už, jdeme zpátky, uklouzne ti noha a podívej se, co je pod tebou." S kyselým výrazem jsem se tedy obrátila, ony lezce jsem obdařila svým německým "Halo!" a absolvovala trasu obráceně.

Ale bylo to úžasné. Nádherné výhledy (na chvilku se nad námi nebe slitovalo), krásné skály, ale na vrchol jsme se nedostali. Cestou zpět jsme se podívali přímo dovnitř Orlího hnízda, kde je expozice muzea nacistické historie.

Když jsme šli dolů, dostala jsem přednášku o tom, že nemám pud sebezáchovy, že si chci bůhvíco dokázat, že nejsme ani jeden pojištění a nedejbože by pro mě musel letět vrtulník, no scénáře jako z akčního filmu.

A nakonec jsme byli za to zatažené počasí rádi. Ve vedru bychom těžko šplhali po skalách.
Do penzionu přicházíme kolem šesté, hned si dali večeři a naplánovali si výlety na další den. To jsme nevěděli, že je budeme muset razantně změnit.


Pokračování tady.